Jaro už pomalu vyzývá běžce všech kategorií na stezky všech kategorií, ale ty nejvyšší se ještě včera sešly v potemnělých ulicích Nuslí, aby svou přípravu na různé stezky sezóny 2014 podpořily na stezce opičí v tělocvičně. Halový trénink za zvuků více či méně mainstreamových tónů je tímto kláním ukončen.

Právě v těchto mrazivých a pošmourných dnech se nejlépe ukazuje vnitřní síla a odhodlání běžců. Nejinak je tomu u nás ve Svěráku. Tma, namrzlá dráha, zima, těžké dávky, únava a žádné světlo na konci tunelu – kdo si tím ale projde, ten pak v rozmarném májovém počasí navlečen do lehkých svršků bude ukazovat soupeřům pouze záda (a naše logo, v tom je ten marketingový kumšt).

Připadal jsem si jak generál ústředního štábu, který co chvíli zvedá polní telefon, aby se dozvěděl, jaká další jednotka byla právě zmasakrována.

Tréninkové zápisky nejsou v poslední době příliš aktualizovanou částí klubového věstníku. Nezainteresovaní si možná myslí, že už jsme pro tento rok pověsili běžecké boty na hřebík, leč opak je pravdou – Svěrák ani na sklonku podzimu nepovoluje své sevření.

Hned po Velké kunratické začal oddíl směrovat úsilí k Hostivařskému kamzíkovi, který se poběží tuto sobotu. Šéftrenér ve snaze ochránit svěřence před tréninkovým stereotypem a možná i s cílem přihřát si polívčičku před volební valnou hromadou naordinoval fartleky, tedy museli jsme opustit pohodlí tartanové dráhy a vyrazit do pankrácko-michelské divočiny.

Už při prvním tréninku jsme se museli vyrovnat s nevlídným počasím i s nadprůměrnými absencemi, na nichž jistě nesl svůj vliv i pokles teplot. V parku Jezerka a přilehlém družstevním sídlišti, kde třeba Julius Fučík strávil poslední chvíle na svobodě, jsme i tak s plným nasazením drtili předepsané úseky. Kupříkladu Ondřej se vydal natolik, až z něj stoupala pára. Leč romantickou atmosféru listopadového parku někdy až příliš narušovali nedisciplinovaní psi či omladina, pokuřující cigarety šlohnuté z fotříkovy krabičky.

Možná i proto zavelel při dalším tréninku šéftrenér k přesunu na Tyršův vrch. Z jistého pohledu šlo o zdařilý manévr – v opravdu nehostinném, místy až strach nahánějícím prostředí by psa mohl venčit jen nevidomý. Na druhou stranu rozbitý terén a absence veřejného osvětlení způsobily, že se michelský vršek zřejmě nestane oblíbenou oddílovou lokalitou, ani romantické výhledy na noční teplárnu to zřejmě nezmění. Za zmínku také stojí, že v poslední listopadové úterý oddíl posílila jihoafrická stážistka Melissa. Oddíl už sice rozprostřel své sítě až na hranici s Asií, ale zde jde o další krok k posílení mezinárodního věhlasu Svěráku.

Nakonec jsme zavítali na dobře známé schody v Podolí, které oddíl využil již v přípravě před Kunratickou. To uvítal především Vít, kterému vždy při průběhu kolem pankrácké věznice jihlo srdce při vzpomínce na trpký osud prastrýce Karla. Kromě schodů jsme se poprali i s nastupujícím smogem a následnými rychlými rovinkami na dráze. Zavítal mezi nás i zajíc, ale po letmé konfrontaci s našimi borci svěsil hlavu a odběhl do podolských ulic.

Pomyslnou třešinkou se stal první trénink v tělocvičně, strategicky umístěné hned vedle osvědčeného pivovaru Bašta. Po letmém fotbálku, kdy jsme dokázali si nezlomit prsty, jsme nastoupili ke kruhovému tréninku na devíti stanovištích. Prověrka to byla fyzicky náročná, znavené tváře cvičenců naznačovaly, že svěráci (zatím) nejsou siláci. Kupříkladu autor zápisu měl při potréninkovém rozboru problém pozvednout plný půllitr. Dokonce i tři dny poté se v kuloárech valné hromady jednotliví delegáti hádali, koho víc bolí břišní svalstvo. Morálka však nadále zůstává na výši a oddíl jest plně připraven novým výzvám.