Svěrák otevřel podzimní sezónu na jedničku

Závody

Svěrák dokáže nejen svírat, ale při zařazení zpětného chodu i tvrdě otevírat, je to stroj k nezaplacení. A na Babickém Trailu jsme otevřeli parádně.

Devět a půl Svěráků, kteří dokončili rozblácený čtvrtmaraton, si zaslouží hned v úvodu natvrdo vyjmenovat: Tereza, Míša, Markéta, Valerie, Mára, Vojta, Honza, Ondra, Radek a (Kuba). Aby byl výčet osazenstva kompletní, je nutné připomenout i vzornou kustodskou práci Víta, který kvůli palcové indispozici nemohl vlétnout na trať, o to lépe ale řídil, fotil, hlídal, povzbuzoval a zevloval po trati.

Babice nás přivítaly v komornější atmosféře než loni, i počasí bylo více minimalistické a připomínalo nám, že podzim už klepe na dveře. Po vyzvednutí všech nutných závodních propriet jsme měli dostatek času prozkoumat terén a připravit se k závodu. Asi po čtvrthodině chůze v protisměru závodu, kdy ti z nás, kteří již v Babicích závodili, poučovali zbytek týmu o záludnostech této trati, jsme zjistili, že jdeme bez Radka. Každý ať si sáhne do svědomí, nechat člena týmu v prostoru startu, to se prostě nedělá. Radek vzal ale celou lapálii sportovně, méně sportovně už uvažovali někteří členové, kteří při exkurzi po trati důmyslně zkoumali, zda by ji nebylo možné tzv. seknout.

Rozcvičování pojal Svěrák kolektivně, rozestoupeni v mohutný kruh povzbuzovali jsme se při protahování takovým tím typickým neurčitým tlacháním, jež má trochu rozptýlit předzávodní stres a trému, která prostě nejde odpárat ani svěrákem.

Zatímco Vít si vychutnával lahodná a hořká piva, která i tentokrát v Babicích spolu s dalšími výbornými pochutinami sváděla oko běžce a rozptylovala jeho soustředění před výstřelem, závodící Svěráci už se šikovali na start, který byl letos kvůli stavebním pracem posunutý do lesa. Trať pak byla o chybějící metry prodloužena technickou a náročnou pasáží zhruba ve své polovině, o které by Vojtěch mohl barvitě vyprávět.

Poslední povzbuzení, předstartovní foto a pak už byl každý Svěrák odkázaný sám na sebe. Trať byla náročná a pro mnohé se jednalo o první pořádný závod (sorry Máro;-) nebo o nejdelší trať, na které kdy závodili, i proto nezbývá, než před těmito členkami a členy smeknout.

Třetí místo vybojoval Kuba a není pochyb o tom, že kdyby si nemusel stále říkat „Jsem Pomalý kluk, Pomalý kluk“ a soustředil všechny své síly do Svěráku, nebyl by tak pomalý a mohl zacinkat i něčím fajnovějším než bronzem, ale 38:13 budiž.

Já jsem doběhl na šestém fleku za 39:55, pak proťal cílovou pásku Vojta (44:15) následován Radkem (44:40), oba se vešli do první třicítky, Markéta (50:45) doběhla desátá mezi ženami, Ondra (51:58) a Mára (54:02) sevřeli každý z jedné strany polovinu startovního pole, Míša (54:58) s Valerií (56:19) se prorvaly do první dvacítky žen a Tereza (59:13) prokázala vynikající vůli, když i přes žaludeční problémy mazácky doběhla pod hodinu.

Po závodě jsme si vychutnali mastné a chmelové dobroty, slyšeli při vyhlašování vítězů z úst moderátora jméno našeho slovutného klubu, a mohli jsme se tak s pocitem úspěchu přesunout zpět do Prahy.

Svěráku čest a více podobných závodů!

 CE2A3737

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *