Sám Svěrák v pol… v lese

Závody

V poslední dubnový víkend Svěrák závodil netypicky na dvou frontách. Většina členů česala vavříny ve Veltrusích, jednočlenná oddílová výprava však vyrazila na Pošuk, tedy Pošemberský ultra kros.

Původně jsem počítal, že se mi k účasti podaří zlanařit více přátel, leč Tereza ve stopách bafuňářů typu Míry Pelty či Jardy Starky rozjela nábor pro Veltrusy, čemuž se nedalo čelit. Nutno dodat, že nakonec to bylo pro dobro klubu, neboť jsme ve veltruském parku výrazně rozšířili klubovou sbírku barevných kovů. Mně se tak výrazný zářez nepodařil, ale troufám si říct, že jsem reprezentoval vzorně.

Ještě v časech před Svěrákem (podle vzoru před Kristem) jsme s Vojtou zvažovali účast na prvním ročníku Pošuka, ale tehdy jsem týden před závodem přišel o nehet na noze a Vojta dal přednost upgradu svého vzdělání. Tentokrát jsem nenechal nic náhodě a po dvou letech se konečně dostal na místo činu. Veškeré byrokratické úkony při registraci netrvaly ani minutu, což byla vítaná změna oproti dlouhým čekáním a průtahům, co jsme zažili v nedávné době. Měl jsem tak nečekaně dost času okounět kolem, nasávat atmosféru, obhlížet konkurenci (které vévodila početná výprava přespolního SK Babice) a mentálně se připravovat na závod.

A bylo to třeba, neboť se udělalo až nečekaně teplo a už po velmi lehkém rozklusu jsem se zpotil jak Paroubek cestou na Říp. Dokonce jsem zvažoval, že bych jako podstatná část soupeřů běžel tzv. na Krupičku, ale pak jsem si představil, jaký bych dostal od zbytku týmu kartáč za pohrdání oddílovými insigniemi, a fialový trikot jsem si tedy hrdě ponechal na hrudi. Naštěstí se před startem trochu zatáhlo, velkou část závodu poskytl stín přítel les, tudíž se výheň na 16,5 km dlouhé trati vyskytla jen sporadicky.

Nedlouho po startu se závodní pole uspořádalo a někde za 2. km jsem si užíval společnosti několika spoluběžců, se kterými jsem až do první občerstvovačky běžel ve slušném tempu plus mínus v neměnných rozestupech. O trať jsem se tak moc nestaral a užíval si krásného prostředí (i když se šlo docela dost po asfaltu). Zásadní zvrat přišel až v ikonickém kopci závodu, kde se mi podařilo přeběhnout a krátce poté i setřást tři soupeře, se kterými jsem do té doby běžel. Taky mi ale utekl běžec s č. 7 přede mnou, takže jsem přišel o luxus předběžce. Musel jsem si tak hlídat trasu (která byla výborně značená, ale i tak jsem v cíli zaslechl příhody o seběhnutí z trasy) a ubylo tedy příležitostí ke kochání se okolím. O ty jsem pak přišel úplně, když ve druhé půlce trati nastoupil techničtější terén, víc terénních zhupů, zatáček a nečekaně hodně bahnitých úseků. Pravda, před startem zaznělo varování před bahnem, což jsem ale odbyl s tím, že organizátoři přehánějí. Nepřeháněli (tak moc). Netrvalo dlouho a začal jsem ztrácet lehkost a švih v nohách, trochu jsem se s tratí musel rvát, ale aspoň jsem výjimečně už od 8. km zažil onu pověstnou osamělost maratonského běžce. Na druhé občerstvovačce mě dokázali doběhnout dva běžci, takže jsem v poslední čtvrtině měl zase společnost. Občerstvení dost helflo, protože jsem toho už měl plné kecky, do posledních dvou kopců jsem se sotva vyškrábal a v příznivějších chvílích jsem střídavě proklínal nebesa a organizátory. Nakonec jsem všechny nesnáze překonal, uhájil pozici a díky nadšeně povzbuzujícím dětem se mi podařilo vyseknout na moje poměry ladný finiš.

Sečteno, podtrženo, bylo z toho 13. místo v čase 1:20:51, z čehož mám zpětně větší radost než v cíli. Nezbývá než závod doporučit – tak akorát náročná trať, úžasně hezké prostředí, hladká organizace bez zbytečných opruzů, celkově příjemná atmosféra a koláče a pivo v cíli. Myslím, že mám první položku do závodního kalendáře pro příští rok.

Image

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *