Uběhnutí maratonu jako přirozeného vrcholu snažení běžeckého hobíka je uváděno na kdejakém serveru. Ve Svěráku pokud vím, jej zaběhli jen ti chodící na záchod ve stoje, a neboť jsem kolem data letošního pražského maratonu před rokem absolvoval první svěrácký trénink, rozšíření maratonských řad bylo pro mě jasnou volbou.
Příprava byla poctivá, řekl bych v jisté fázi až přepoctivá. Po prosincovém a lednovém totálním opaku alkoholického detoxu, kdy jsem postupně ztratil mobil, doklady, soudnost a zbytky cti, jsem se s vervou pustil do tréninkového nabíhání kilometrů s cílem střihnout si takřka celou vzdálenost měsíc před závodem. Závodní check pointy dopadaly skvěle – březnová desítka v Kbelích naznačila mírné, ale potěšující zlepšení v rychlosti, týden po ní osobní rekord na půlce v anglickém Loughborough nesmírně zahřál u sportovního srdíčka, první desítka komerčního seriálu RunTour v Českých Budějovicích dopadla taktéž uspokojivě. S dlouhými výběhy to už bylo horší – udržení pomalejšího tempa nebyl problém i pro nad 30 km dlouhé štreky, jakmile ale hodinky šly dolů k tempu 12 km za hodinu, pití a banány zase ze mě vrchem nahoru. Vrcholem všeho byl testovací 38. km výběh na začátku dubna po práci, odběhlý z Nelahozevse ve tmě do Prahy po známé cyklostezce a zakončený značkováním stromů mým občerstvením.
Už dříve bylo jasné, že maraton nebude zadek, ale až takový zadek jsem v tréninku nečekal. Návaly bezmocného pláče či buzení v křečích ze spaní z nočních můr se mi stalo denním chlebem jako klasická odpověď pana vrchního v Beer pointu, že příště už bude více jídel než jen hot dog a hamburger.
Den D se místo 6. června dostavil o měsíc a tři dny dříve. Poslední týden před květnovou první nedělí jsem pilně dodržoval pitný i jídelní režim a chodil spát se slepicemi, ráno v den závodu bylo pěkně mírně pod mrakem, jen tu a tam prosvitlo sluníčko, zkrátka nádhera. Dobře naladěn na startu jsem se zařadil do koridoru běžící na čas pod 3:30 s tím, že rozběh za 4.50 min./km musím držet co nejdéle a pak zpomalit co nejméně. Inu, zpočátku to vycházelo. Nohy jsem krotil k pomalejšímu tempu, fans po trati byli plní elánu, někde prý i Elánu, sil bylo na rozdávání. Do 25. km se nedalo mluvit o nějaké krizi, vše vycházelo tak, jak má. A pak, najednou…
No najednou. Na 28. km, dlouhém a nudném úseku na pražském Smíchově, jsem začínal pociťovat první pocity únavy a „že udržet ještě 14 km na 4.50 min./km bude asi dost problém“. V době, kdy probíhal cílem Vítek Pavlišta, jsem zrovna vbíhal do solidní krize. Na 35. km to ještě vypadalo nadějně a zpomalení bylo v mezích, pak jsem ale regulérně vytuhnul a chcípnul. Posledních 7 kilometrů bylo spíš indiánský běh, rodinní fanoušci pomáhali, svěráčtí fanoušci pomáhali, probíhající vodič na 3:30 pomáhal, přesto už nebylo pomoci. V Pařížské jsem to sice samozřejmě jako správný frajírek napálil a vychutnal si ty fakt nádherný momenty, abych pak jako správný maratónský nováček po doběhu 15 minut skučel a chodil jak namr… kačer. 🙂
K mému překvapení jsem ale už za hodinku a půl po doběhu chodil jako čipera a vychutnával si pěkně orosenou Stelličku. Výsledný čas vteřinu pod 3:33 odpovídá mým krátkým maratónským zkušenostem. V týdnu po maratonu lehké vyklusávání, saunička, šest dní po maratonu závodní desítka v horším, ale stále ucházejícím čase. Maraton, pokud není jediným cílem běhání, život nezmění, ale je rozhodně cenným skalpem do sbírky…
Novej Vojta