Těžko na cvičišti, těžko na bojišti

Závody

Uběhnutí maratonu jako přirozeného vrcholu snažení běžeckého hobíka je uváděno na kdejakém serveru. Ve Svěráku pokud vím, jej zaběhli jen ti chodící na záchod ve stoje, a neboť jsem kolem data letošního pražského maratonu před rokem absolvoval první svěrácký trénink, rozšíření maratonských řad bylo pro mě jasnou volbou.

Příprava byla poctivá, řekl bych v jisté fázi až přepoctivá. Po prosincovém a lednovém totálním opaku alkoholického detoxu, kdy jsem postupně ztratil mobil, doklady, soudnost a zbytky cti, jsem se s vervou pustil do tréninkového nabíhání kilometrů s cílem střihnout si takřka celou vzdálenost měsíc před závodem. Závodní check pointy dopadaly skvěle – březnová desítka v Kbelích naznačila mírné, ale potěšující zlepšení v rychlosti, týden po ní osobní rekord na půlce v anglickém Loughborough nesmírně zahřál u sportovního srdíčka, první desítka komerčního seriálu RunTour v Českých Budějovicích dopadla taktéž uspokojivě. S dlouhými výběhy to už bylo horší – udržení pomalejšího tempa nebyl problém i pro nad 30 km dlouhé štreky, jakmile ale hodinky šly dolů k tempu 12 km za hodinu, pití a banány zase ze mě vrchem nahoru. Vrcholem všeho byl testovací 38. km výběh na začátku dubna po práci, odběhlý z Nelahozevse ve tmě do Prahy po známé cyklostezce a zakončený značkováním stromů mým občerstvením.

Už dříve bylo jasné, že maraton nebude zadek, ale až takový zadek jsem v tréninku nečekal. Návaly bezmocného pláče či buzení v křečích ze spaní z nočních můr se mi stalo denním chlebem jako klasická odpověď pana vrchního v Beer pointu, že příště už bude více jídel než jen hot dog a hamburger.

Den D se místo 6. června dostavil o měsíc a tři dny dříve. Poslední týden před květnovou první nedělí jsem pilně dodržoval pitný i jídelní režim a chodil spát se slepicemi, ráno v den závodu bylo pěkně mírně pod mrakem, jen tu a tam prosvitlo sluníčko, zkrátka nádhera. Dobře naladěn na startu jsem se zařadil do koridoru běžící na čas pod 3:30 s tím, že rozběh za 4.50 min./km musím držet co nejdéle a pak zpomalit co nejméně. Inu, zpočátku to vycházelo. Nohy jsem krotil k pomalejšímu tempu, fans po trati byli plní elánu, někde prý i Elánu, sil bylo na rozdávání. Do 25. km se nedalo mluvit o nějaké krizi, vše vycházelo tak, jak má. A pak, najednou…

Maraton

No najednou. Na 28. km, dlouhém a nudném úseku na pražském Smíchově, jsem začínal pociťovat první pocity únavy a „že udržet ještě 14 km na 4.50 min./km bude asi dost problém“. V době, kdy probíhal cílem Vítek Pavlišta, jsem zrovna vbíhal do solidní krize. Na 35. km to ještě vypadalo nadějně a zpomalení bylo v mezích, pak jsem ale regulérně vytuhnul a chcípnul. Posledních 7 kilometrů bylo spíš indiánský běh, rodinní fanoušci pomáhali, svěráčtí fanoušci pomáhali, probíhající vodič na 3:30 pomáhal, přesto už nebylo pomoci. V Pařížské jsem to sice samozřejmě jako správný frajírek napálil a vychutnal si ty fakt nádherný momenty, abych pak jako správný maratónský nováček po doběhu 15 minut skučel a chodil jak namr… kačer. 🙂

K mému překvapení jsem ale už za hodinku a půl po doběhu chodil jako čipera a vychutnával si pěkně orosenou Stelličku. Výsledný čas vteřinu pod 3:33 odpovídá mým krátkým maratónským zkušenostem. V týdnu po maratonu lehké vyklusávání, saunička, šest dní po maratonu závodní desítka v horším, ale stále ucházejícím čase. Maraton, pokud není jediným cílem běhání, život nezmění, ale je rozhodně cenným skalpem do sbírky…

 

Novej Vojta

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *