Nesnesitelná těžkost nohou

Závody

Kunderova teze: „Láska je touha po ztracené půli nás samých.“
Sedláčkova teze: „Kopec je trest za ztracenou sílu nás samých.“
Homoláčova konstanta: „Běhej rychlejc.“

Krásné babí léto, malebná krajina Sudet, atmosféra komorního pouťáku a Liberec doslova na dosah – při této kombinaci jsem očekával, že na startu 40. ročníku Lesního běhu – Faistauerova memoriálu budou všichni svěráci. I přes masivní interní kampaň jsem tam ale nakonec stál sám, s Jakešovým kůlem jsme si mohli podat ruce. I takřka domácí klan Hodboďů raději vyžíral vavříny na RunTour (kromě mladýho teda, kterej se trápil s Nývltovou).

Registrace: Bafuňářka sedící v improvizované open-air kanceláři pod borovicí: „Klub!“, já: „SK Svěrák“, ona: „Jak?“, já: (otočím se zády, aby viděla popis na bundě), ona: „Aha, kde to je?“, já: „Praha“, ona: „Hm, takže zdaleka?“, já: „Jo“.

Registrace šla jako po másle a za příjemné čtyři pětky jsem se stal právoplatným závodníkem. Okolo neustále pobíhala drobotina, v dětských kategoriích bylo natřískáno. Ačkoliv se start závodu nacházel nedaleko mého trvalého bydliště, byla pro mě lokalita neznámá, a šel jsem si tedy trochu očíhnout okolí – krásné borové lesy, pískovcové masivy a všudypřítomné kopce dávaly tušit, že závod bude malebný a těžký.

Support mi tentokrát dělal táta, který zabředl do rozhovoru se svým vrstevníkem, mým bývalým trenérem z žákovských let, Jirkou Urbánkem. Ten s sebou kromě peprných poznámek směrem k nechuti potomků zakládat rodinu, v čemž si s tátou notovali, přivedl také aktuálního svěřence – Davida Kučeru. A to mě zajímalo víc. Bylo jasné, že první místo je obsazené.

Závod o dotaci 7,2 km byl dvoukolový a běžel se po lyžařsku – tedy v intervalech po dvou. Startoval jsem v první mužské dvojici a nafasoval jsem k sobě slabší kus, takže jsem už od začátku rozrážel vzduch sám. Okruh se vyznačoval dvěma prudkými a dlouhými stoupáními, jedním zcela na začátku a dost technickým a druhým kousek před koncem a dost brutálně přímočarým – prostě kombinace, která člověka pohladí. Ač celkem v kondici, ukázalo se, že síla do kopců chybí. Zvláště druhý krpál se mě ptal, kolik jsem šel v poslední době schodů, výběhu a odrazů… Zato rovinaté pasáže jsem si užíval a nakonec jsem do cíle doběhl celkem spokojený.

Při čekání na vyhlášení se mě zmocňovala nervozita způsobená systémem závodu, který znemožňoval jednoduchou orientaci v tom, jak na tom vlastně doběhnuvší borci nakonec budou ve výsledkové listině. Uklidňoval mě ale zase výborný horký čaj s citrónem a cukrem, který v idylických kulisách skalního města nalévali funkcionáři pořádajícího oddílu LO Hodkovice nad Mohelkou z tradičních várnic a doplňovali tatrankou – paráda! Štěstí se na mě tentokrát usmálo, kromě Davida už mě totiž porazil jen jeden závodník, a mohl jsem tak vystoupat na bronzový stupínek, kam jsme se letos ve Svěráku podívali už několikrát.

Akce krásná, komorní a výborně zorganizovaná. Snad nás bude za rok v hodkovických krpálech funět víc.

Honza

Výsledky zde:

idyla

Prostředí závodu bylo idylické…

Bafuňářky při zápisu nemilosrdné

Bafuňářky při zápisu nemilosrdné

fernet

Gastronomické zázemí vzorové

Svěrák na trati přítomný

Svěrák na trati přítomný

Diváci bedliví

Diváci bedliví

A párty po závodě zřejmě bujará

A párty po závodě zřejmě bujará

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *