Jizerskou Čínskou cestou necestou

Tréninky

2. – 4. listopadu 2018

Přestože už se o tom tolik nepíše, Svěrák se pořád rád a pravidelně jezdí soustředit do Vysokého nad Jizerou, k Márovi na chatu. Naposledy začátkem listopadu. A protože už jsme za to množství víkendů proběhali v okolí kdeco, vylákal nás tentokrát Honza, rodák z Liberce, na něco speciálního.

Navzdory předpovědi počasí a všem našim zkušenostem tentokrát v Jizerkách nepršelo. Dokonce snad prý bylo líp než v Praze (nevídané, asi důsledky změny klimatu?). V pátek večer jsme se na chatě sešli v hojném počtu: Mára se Zuzkou, Ježek s Ivanou, Sedlo s Merunou, Lucka s Františkou, Ondra, Eliška, Vítek a já. Kromě jiných tradičních témat jsme se při popíjení vína a piva věnovali i plánování trasy na sobotní dlouhý běh, kterého se část osazenstva (celkem 5 svěráků) plánovala zúčastnit.

Honza brouzdal mapou, až narazil na dle jeho slov zapomenutou a divokou část Jizerek, kam se mu zachtělo se podívat. Vychvaloval nám tu „divočinu“ natolik a tak mu při tom jiskřilo v očích, že jsme mu na to kejvli. Zlatým hřebem běhu měla být navíc tzv. Čínská cesta, kterou si Honza pamatoval už z dětství a jejíž původ byl poněkud tajemný a souvisel s návštěvou čínské delegace v předrevoluční době. No znělo to exoticky, těšili jsme se a v sobotu po snídani vyrazili autem na Smědavu. Odtud jsme klusali krásnou cestou v modřínovém lese, pak chvíli do kopce po silnici až to přišlo – odbočkou do lesa začínala Čínská cesta.

Tento název a především slovo cesta je ale v tomto případě potřeba chápat podobně jako třeba název stanice metra Háje – také tam už moc lesů není. Ve skutečnosti šlo o úzkou zpočátku ještě vcelku patrnou pěšinu, která místy úplně zmizela, případně byla přehrazena potokem stékajícím ze skály a vůbec byla dost zarostlá. Prakticky se tedy nedalo běžet a navíc jsme museli pomocí moderních technologií neustále ověřovat, zda jsme ještě na „cestě“. Nicméně zážitek to byl moc hezký. Seběhli jsme potom do Hejnic, kde jsme se v rychlosti občerstvili v jediném otevřeném podniku – místní cukrárně s lidovými cenami. Potom nás čekal náročný výběh, respektive výšlap na Ořešník. Zpátky na Smědavu jsme po 25kilometrovém běhu v náročném terénu doběhli dosti unavení akorát před setměním tak, abychom na pátou stihli tradiční večeři u pana vedoucího v Jilemnici. V neděli jsme si ještě zaklusali, poobědvali smažák ve Vysokém a spokojení se pak vrátili do pošmourné Prahy.

Markéta

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *