Na začátek listopadu se SK Svěrák už podruhé vypravil do výjezdní rezidence rodu Měchurů poblíž Vysokého nad Jizerou. Cílem bylo zocelit naše těla před vrcholem podzimní krosové sezony Velkou kunratickou. Nakolik se záměr naplnil, posuďte z následující reportáže.
Den první (pátek)
Vyrazil jsem z Prahy pěkně brzy, aby mi coby autorovi reportáže nic neuniklo. Honza s Markem už se soustředili od čtvrteční noci, takže pouze z vyprávění vím něco o tom, že někam v pátek přes den běželi, pak se cesta ztratila a večer jeli do sauny, kde Honzovi uvízla omítka na zádech. Nicméně právě přítomnost kolegů v sauně a jejich nepřítomnost na chalupě v době mého příjezdu do značné míry ovlivnila můj večer a přeneseně také i následující den.
Při čekání na zápraží jsem si uvědomil, že v kufru automobilu se nachází baterie iontových nápojů druhu pivo a abych zaplašil strach ze tmy, začal jsem postupně střílet jednu nábojnici za druhou. Z nastoleného zavodňovacího tempa jsem neslevil ani v bezpečí chalupy, kde se mnou zaháněli žízeň už i Honza s Markem a následně další dorazivší parta ve složení Vít, Kuba, Markéta a Eliška. Nutno všechny pochválit za příkladný přístup ke konzumaci. I když si první večer do detailu nepamatuji, vím, že se vedly debaty o četnosti jmen a příjmení v Česku, Honza vzpomínal na své účasti v televizní soutěži AZ kvíz a nějaký čas jsme se dohadovali i nad tím, zda jsme v Jizerkách, nebo Krkonoších. Hlavně jsme se povozili (jako i po zbytek víkendu) na absentérech. Na problémy si zadělal Vojta, který kvůli své nemoci stáhl do bahna marnosti i Valerii (navíc byl v sobotu klusat) a Radek, jehož zas klubová rozvědka zachytila na koncertě. A co se týká Mirase… No to je jedno.
Den druhý (sobota)
Vstávání po páteční noci nebylo zrovna lehké, ale i tak jsme nakonec po vydatné snídani a po příjezdu zbytku expedice, kterou tak doplnila i Míša a Lucka, vyrazili na dopolední (možná odpolední, nevim…) výklus. Necelá hodinka na vzduchu šla k duhu hlavně všem, co v pátek porušili životosprávu. Následoval těstovinový oběd, o který se postaral zdatně Honza a po krátkém oddychu jsme mohli vyrazit na lahůdkovou druhou fázi.
Trénink měl být veden formou hravého interního závodu, takže jsme se už cestou v autě s Markem ladili poslechem našich oblíbených Village People. Jak praví Leslie Nielsen ve filmu Bláznivá střela: „Byl to slušnej nářez, vole!“
„…Every man wants to be a macho macho man
to have the kind of body, always in demand
Jogging in the mornings, go man go
works out in the health spa, muscles glow
You can best believe that, he’s a macho man
ready to get down with, anyone he can…“
Když jsme viděli kilometrový kopec ze 17% sklonem, který jsme měli dvakrát po sobě zdolat, považovali jsme šéftrenéra za velkého šprýmaře. Úsměv na rtech nám ale ztuhnul hned po prvních metrech stoupání. Já například ucítil v žaludku všechna piva minulého dne a nebyl to dobrý pocit. Odhaduji, že ostatní na tom nebyli o moc lépe. Každopádně druhý výběh jsem si už dal radši takzvaně na pohodu.
Po večerní hygienické přestávce jsme se vydali do Jilemnice na Markův avizovaný vrchol soustředění v restauraci U Horkých kamenů. Nutno přiznat, že tamní masové pochoutky a žoviální pan vedoucí opravdu zanechali hluboký dojem v našich srdcích. Stejně tak pohled na Marka pořádajícího čtvrtý moučník (jeden z nich se sestával z deseti kopečků zmrzliny a byl jeden brýlemi – nedivte se, jde to!). Součástí hodování bylo i udílení diplomů za odpolední závod. Každý si přišel na své, protože kategorií bylo naštěstí vyhlášeno požehnaně (já třeba vyhrál i první místo v kategorii kapač, za svůj oddychový druhý výběh).
Cestou na rezidenci nám udělala velkou radost jedna z rozhlasových stanic, když jsme si mohli v autě zazpívat spolu s Damiens. Marka to rozehřálo tak, že s musel vysvléct do půl těla. (Existuje i krátký videozáznam, který si můžete objednat mailem na adrese sksverak@gmail.com, cena činí 500,- Honzův druhý hlas totiž stojí za to)
„…Né lidi prý nejsou zas tak zlí
To se jen tak říká, já vím
Seš prostě jiná, tak zvláštní..“
Po návratu do bezpečí chaty pokračovala volná nesportovní zábava, která se některým protáhla do ranních hodin. Poté, co se naštěstí nestrhla bitka kvůli rozdílnému hudebnímu vkusu zúčastněných, si někteří dobrovolníci užili taneční soutěž. Nad ránem se pak ještě domem rozlehla rána po pádu jedné členky na schodech (zapomněla si rozsvítit a zakopla o koberec, který shrnul pes).
Den třetí (neděle)
Únava z náročného víkendu už se začala hodně kumulovat. Počasí kvalitnímu tréninku také zrovna nepřálo, jelikož se cesty po vydatném deští proměnily v říční koryta. Kajaky jsme zapomněli doma, takže šéftrenér musel rychle hledat řešení. Tentokrát opravdu zasvítil, protože nám zajistil tréninkovou jednotku v jablonecké hale. Série třístovek v hodně ostrém tempu byla velmi lahodná, zvlášť když jsme si uvědomovali, že se na zdejší dráze proháněl i Ondra Vesecký (Marek léčící následky horečky sobotní noci může své neúčasti na závěreční fázi litovat).
Soustředění nás tedy opět velmi zocelilo. Nejen naše svaly na nohou, ale i některé vnitřní orgány jako například žaludky či játra. Velice se projevila i soudržnost kolektivu, protože všechny pomluvy, jež zazněly na adresu absentujících členů, by vydaly za celou další reportáž.
Ondřej