Týden po úspěšném absolvování pečecké desítky a dva týdny před berlínskou štrekou se běžci se svěrákem na dresu vyjeli nakrmit tréninkovými dávkami do rodiště trenérského guru oddílu – severočeského Liberce.

Spolu s Honzou a Ondrou jsme si jízdu z Prahy tradičně zpříjemnili fláky hudebního démona Ládi Křížka, a cesta nám tak pěkně utekla. Po obligátním nákupu jsme se v okolí zoo spojili s druhou partou ve složení Vít, Markéta a Eliška. Honza všechny soustředěnce následně nasměroval směr temný les, kde nás přivítal liberecký „kontík“ – základna slovanských atletů, domek, který si vystavěli svépomocí a využívají ho jako treninkovou základnu. Následné dvě noci jsme tak chrupkali v obklopení diplomů, žíněnek, činek a žebřin (domek trochu smrděl jak nohy, ovšem Honza zřejmě kalkuloval s tím, že snad načichneme kvalitními libereckými vytrvalci).

Před večeří jsme dlouhou komentovanou procházkou přičichli i k městu pod Ještědem a zasedli do irské hospůdky, což byla při oslavách svatého Patrika šťastná volba. K vybornému jídlu a pití hrál liberckoirský band, což můžeme považovat za omluvu ohledně repertoáru, jelikož nejvíc houslista vařil montyho čardáš. Na druhou stranu díky tomu v našich srdcích zazpívala Pilarka své vyšperkované šividivišividivišividivišividivišividivipápapa.

Po zavíračce jsme si chtěli ještě pošmáknout na drinku v Zoobaru, bohužel tam nedokázali vyhovět naší objednávce, kdy nám při přání martini s vodkou bylo řečeno, že nám mohou kvůli zavíračce nalít jen jednoho panáka… Vyrazili jsme tedy do pekla…

Legendární Ďábelská huť, podnik, kde byly počaty téměř všechny liberecké děti. Podnik, který kvůli nadměrnému užívání stroboskopu nedoporučuje devět epileptiků z deseti. Podnik, kde má discokoule pořádný koule. Brutální dvoustupňová tančírna, kde nám k drinku pěl slovenský národní umělec stále dokola nehudebním hlasem „čo ti jebe, čo ti jebe“. Bylo mi za něj až smutno, že není tak talentovaný a nemá medový hlas jako Láďa. Nadšení jsme plánovali návštěvu discopekla i následují večer, ovšem Honza měl v zásobě ještě silnější kalibr.

Po pekelné anabázi nás už čekal kontík. Jakožto posera jsem ihned zalehl v přízemí na žíněnku, zbylá výprava se ještě před spaním v patře raději posilnila dalším alkoholem.

Brzké ranní vstávání ve dvanáct hodin, vydatná snídaně a 24 kilometrů před námi – sobota šampionů. Mašina nás vyvezla do Hejnic, odkud jsme si to štrádovali zpátky do Liberce. Pěkná panoramata (až na ty zbytečně hubené stromy), táhlá mírná stoupání, to bylo našich prvních devět kilometrů. Po nich následoval čajík (alkoholici ho sladili rumem) a pak dvě strmé kudly, které nám masakrovaly nožky. Od osmnáctého kilometru jsem běžel zřejmě v bezvědomí, neměl jsem sílu ani se potit. Naštěstí pot zamaskovaly mé slzy, takže mě Honza nemohl obvinit z toho, že to flákám.

Vycucaní, ale spokojení jsme po třech hodinách opět dorazili do kontíku. Sprchou jsme se nezdržovali, čekal nás vodní svět. Místo běckého jsme natáhli plavky a vyvalili se do vířívky, masírovali si nožky chůzí po oblázcích v ledové a vařicí vodě, sjížděli tobogán, ti dementnější z nás se málem uvařili v páře. Perfektní zasloužené zrelexování po předchozím tréninkovém znásilnění. V bazénovém baru pak už přistála první pivka (já se dočkal vytouženého kafíčka s pořádnou šlehačkovou čepicí). Téma rozhovorů bylo jediné, večer nás čekal Zanzibar, druhá legenda libereckých diskoték, která ovšem slibovala i písničky na přání, tj. těšení směřovalo k šlágrům typu Petr Kotvald, Europe, Šumsvistu, Lunetik, Alphaville, Janě Kratochvílové a dalším.

Mimochodem liberecký bazén nepoctili návštěvou jen atleti od svěráku, ale i Zuzka Hejnová, v budoucnu snad platná členka oddílu.

Po rychlé otočce v kontíku jsme se skvěle nadlábli v Enebene, provokatér Vít znejistil čísníka dotazem ohledně pikatnosti kotlíku, mamka všem udělala radost, že si došla na záchod, a pak už to přišlo… Honza nás chtěl ještě před didžinou potešit aperitivem v liberecké Stodolní, ovšem po druhém fiasku v Zoobaru jsme už nasedli do taxíků a za lidovou cenu se nechali odvést do Zanzíku.

Příchodem nás šesti se počet hostů zčtyrnásobil. Počáteční rozpaky však byly brzy rozmělněny. Po pár drincích a šampíčku se začalo odehrávat brutální discoporno bez pravidel. Petr Kotvald, Haddaway, Milli Vanilli, ďábel Scatman…bohužel drtivá většina našich přání nebyla vyšlyšena. Parket nám patřil stejně jako běžecký ovál. Vzhledem k následnému oknu (zřejmě pod mírou nadšení, okrajově zaviněno kořalkou) se bohužel již k večeru nemohu vyjadřovat, existují však zdařilá videa…

Vzbudil jsem se ráno značně zdevastovaný, po úspěšném zdolání kratšího výklusu jsem ubránil vlastní život a pak už jen obídek cesta zpět. Tentokrát jsme nevařili pouze Láďu, ale vzdali jsme hold Zanzíku. Takže nás obšťastnila i dlouhá bílá žhnoucí kometa, ovál Goťákův mistrál nebo bičovala Helenka svým značně nedoceněným hitem Šabaduej.