O posledním srpnovém víkendu jsem se po čase vypravil do kraje mých předků. Co čert nechtěl, do návštěvy příbuzenstva se v termínovce nachomýtl i závod Lupenická dvanáctka. Osmadvacetiletá tradice tohoto klání slibovala vypiplaný podnik, takže jsem se rozhodl postavit na start.

Lupenice je víska mezi Vamberkem a Rychnovem nad Kněžnou. Nachází se tedy v malebném prostředí podhůří Orlických hor. Na místo jsem spolu s Káčou (fanouškem, kustodem a fotografem v jedné osobě) dorazil ideálně tři čtvrtě hodiny před startem. Pokusil jsem se tedy vyklusat Cyrilův běh, který ještě z předešlého dne trochu uvízl v nohách. Při následném okounění jsem zabředl do rozhovoru s jedním zkušeným borcem a vyzvídal zákeřnosti trati. Bylo mi slíbeno, že se jedná o naprostou rovinu, takže jsem se docela uklidnil a těšil se na dvanáctikilometrovou štreku. Mělo mě však varovat, že mi dotyčný kolega mimoděk sdělil, že se rozmýšlel, jestli půjde v onen sobotní den lupenický závod, nebo výběh na Velkou Deštnou. Jak se o pár chvil později ukázalo, jeho představa roviny se s tou mou podstatně rozcházela.

Pořádající Sokol Lupenice zjevně patří hlavně mezi mocnosti okresu v odbíjené, pro potřeby atletiky ovšem pořadatelé přes volejbalová hřiště nakreslili improvizovaný ovál. Po startu tak třicetičlenné pole běžců za jásotu diváků oběhlo stadion a až pak se vypravilo do krajiny. Celá trať vedla po asfaltu, počáteční mírný seběh mě, jak tomu poslední dobou bývá, vyprovokoval k přepálení úvodu závodu. Za mou nerozvážnost mě pak také vytrestalo docela výživné stoupání na druhém kilometru. Mezi čtvrtým a pátým kilometrem jsem se pak potácel v pěkné krizi a trochu jsem se propadl startovním polem. Jak se tak poslední dobou v atletické hantýrce říká: Vůbec mi to v tu chvíli nechutnalo.

Závod vygradoval závěrečným pětikilometrovým mírným souvislým stoupáním z Kostelce nad Orlicí přes Tutleky zpět do Lupenice. Na desátém kilometru jsem naštěstí najednou překvapivě vykvetl jak pouštní růže po dešti a rozhodl jsem se se závodem ještě něco udělat. A jako nejlepší nápad mi přišlo zkusit ještě závodit. Na horizontu přede mnou se nějakých 100 až 200 metrů pohybovali dva soupeři. Opřel jsem se do toho s tím, že je po lupenicku pěkně lupnu. Jednoho chlápka jsem na jedenáctým kilometru roztrhal jak papír a pak se pověsil za pěkně šlachovitou ženu reprezentující slovutný oddíl Hvězda SKP Pardubuce. Můj masivní nápor ale ustála a na stadion sbíhala s mírným náskokem, který si už do cíle udržela.

Za potlesku diváků jsem ale tedy nakonec cílovou pásku proťal docela spokojen na 11. místě s pocitem, že jsem ani ve východních končinách Čech neudělal Svěráku ostudu. Káča mi pak popsala zajímavé dění na stadionu v průběhu závodu. Nejdřív se nevědělo, kde je Franta a pak se hovor vedl na téma „co to Jarouš postavil na zahradě“.

Sportovní dopoledne to tedy bylo opět vypečené. Škoda jen, že trať vede většinou po silnicích, kde jezdí auta (pravda, provoz zde nebyl nijak velký), ale příjemná atmosféra na lupenickém stadionu vše vynahradila.

Jméno (čas, pořadí/pořadí v kategorii)

Ondřej (54:31, 11./5.)