Po medailovém posvícení ve Veltrubech ani poslední sobotu v srpnu svěráčtí běžci nepodlehli hnusu proměnlivého deštivého počasí a vyrazili do bojů po celé republice. Zatímco Ondra ve východních Čechách zápolil v tamních kopcích, já vyrazil v Praze ozkusit letošní We Run Prague s cílem posunout si osobák na desítku o kus dál.

„Za*raní běžci,“ procedil na mě mile postarší motající se pán s červeným krabicákem v ruce a já jsem věděl, že typický výjev pro městské masové běhy je jen známkou toho, že je vše na svém místě. Ve Žlutých lázní, pražské snaze o luxusnější odpočinkové místo u vody a místě startu, to při mém příjezdu půl hodiny před startem vypadalo skutečně podle názvu místa, neboť povinný vrchní úbor bylo žluté tričko se startovním číslem vepředu a originálním mottem závodníka na zádech, které běžec zadal při registraci. Na rozdíl od jiných masovek nebylo těžké se prodrat do předních řad, ve kterých bylo dobře vidět na milovnici české hospodské rockové scény a mimo jiné úspěšnou olympioničku Barboru Špotákovou, která závod dvě minuty po sedmé odstartovala.

Poučen přepálením startu z Veltrub jsem závod rozběhl na 4.10 min./km s tím, že v půlce se uvidí, jak budou docházet či přebývat síly. Po ošklivém deštivém dni se slunce přece jen decentně ukázalo a pro rychlý běh bylo ideální počasí. Na pětce byl mezi čas 20.51, což odpovídalo tempu, ale zastávka na občerstvovačce mi přeci jen cenné vteřiny ubrala, které jsem kličkováním v uličkách na Starém městě rozhodně nenabral. Na sedmém kilometru jsem se ale jakžtakž dostal do tempa a začal stahovat ztrátu. Mezi osmým a devátým se mi připletl pod nohy opilý tlustý Rus, který nereagoval na můj hec k poměření sil a za smíchu svých podobně sťatých kamarádů se zase odvalil pryč z trasy.

Při seběhu na náplavku, kde vedla poslední část trasy, jsem už věděl, že bych se mohl vejít do 42 minut, což jsem podpořil spurtujícím finišem, kde jsem šel až na doraz. Stál za to, 41.47 a nový osobák mi spravil pachuť z Veltrub a dal příslib k fajn výsledku z nadcházejícího půlmaratonu v Ústí.

V cíli jsem pak náhodou narazil na šéftrenéra Honzu a vrchního bafuňáře Marka, který mě sjel jako malého fracka za neúčast na interním pátečním závodě. Inu, pořád jsem novej, tak jsem musel držet pusu a šoupat nohama. Trasa We Run Prague by určitě snesla úpravu zejména v prostřední části, kde se kličkuje malými uličkami a bojuje se o každé místo, ale alespoň pro mě má jednou za čas takováto masovka něco do sebe a fajn atmosféru.

P. S. Se Svěrákem spřízněný Jakub Hodboď obsadil skvělé šesté místo s časem 33.14. Chybělo mi na něj jen 270 míst!

Novej Vojta