Kdo loni spekuloval na růst cen ropy, drží si hlavu v dlaních. Kdo si loni vsadil, že v lednu zase Svěrák vyrazí do Měchurovic chaloupky, ten si může nakupovat v Bille akce neakce.

Zatímco předloni bylo lednové soustředění komorní a Svěrák díky němu svůj slovník obohatil o výraz Šnekolend (nebo jak rádi rozverně říkáme: Šnekáč), loni nás v lednovém Vysokém bylo mnoho, postavili jsme sněhového Radka v nadživotní velikosti a obdivovali se žížalí písni nesmrtelného Luďka Soboty.

Letos se nás kolem stolu sešlo v pátek večer devět svěráků a Lucka, takže osazenstvo bylo namícháno v poměru 4:6 ve prospěch žen. Pan Měchura byl na chalupě tradičně jako první a já zase poslední poté, co jsme s Novým Vojtou vyskočili z auta kousek za Příkrým a nechali samotnou Míšu za volantem napospas tmě, mlze a temným představám, které naše předchozí konverzace točící se kolem úchylů, vrahů a „holčiček bez očí“ bezpochyby vyvolala.

Když jsme ale dorazili řádně vyfluslí na chalupu, seděla už Míša spokojeně mezi zbytkem osazenstva a s ušima navrch hlavy hltala historky jistých svěraček, které naše hororové báchorky s přehledem shrábly do kapsy. Vývrtka, otvírák i šejkr byly celou noc v pohotovosti stejně jako zvuková aparatura, která v obdivuhodném mezižánrovém rozkročení uváděla v tanec tu dvojice, tu hloučky řádně upravených svěráků (zpětný pohled do historie Spotify nás usvědčuje mimo jiné z tohoto po sobě jdoucího mixu: Žentour, Led Zeppelin, Honza Nedvěd, Madonna, Jana Kratochvílová, Adele, Die Toten Hosen, Pavol Habera, Oasis a soundtrack k Hříšňáku).

Sobotní plán byl jasný – celodenní výlet na běžkách po krkonošských svazích. Novýmu Vojtovi jsme půjčili v Harrachově běžecký set aniž bychom museli předložit jakýkoli doklad, což dokazuje, že má na nás Vítova škola drobné šmeliny pozitivní vliv. Trasu jsme si ale vybrali těžkou. Stoupání na Dvoračky v kombinaci s hříchy páteční noci dalo zabrat každému. Na základnu jsme proto se soumrakem dorazili ošlehaní, unavení, ale spokojení z pořádného výjezdu. Sobotní večer místo obligátního pana vedoucího nabídl pestrou variaci domácích pochutin od předních svěráckých kuchařů, a přestože jsme zdaleka nebyli tak živí jako v pátek, nebyla o zajímavé historky nouze. Všem už je například jasné, že mouka tu není jen na pečení chleba, a vcelku detailně jsme se připravili na situaci, kdy zůstaneme v pustině bez přísunu potravy jen s kamarádem. Skutečným gurmánským vrcholem ale bylo domácí Baileys z dílny novočlena Ježka, které nám pan doktor servíroval od standardních ročníků až po výběrové kousky…

V neděli jsme už jen otestovali běžkařské stopy u Šachet, poklidili na chatě a rozděleni do jednotlivých vozů se vydali vstříc Praze.

H.