„Za všechno může čas, který se skrývá v nás,“ zpívá Lenka Filipová. A ten čas málem zavál i jedno podzimní soustředění, které se odehrálo tradičně ve Vysokém, mělo hojnou účast, ale ti, kteří běžně reporty píší a na soustředění byli, o něm nemohou z jistých důvodů moc dobře referovat.

I ujímám se této řehole. Svěrák vyjel do Jizerek 18. září 2015 (tedy v roce předcházejícím skonu Míly Ransdorfa) a v počtu převyšujícím standardní fotbalový mančaft jsem okupovali Měchurovic strategickou sudetskou pozici.

Soustředění to bylo vskutku volnomyšlenkářské, a tak při sobotě vyrazila děvčata na procházku do Krkonoš, zatímco chlapci se lopotili ve stráních Vysokého, a já nachlazen jsem seděl v židli na zápraží chaloupky, pojídal florenty (přirozeně ty mandlové), pil čaj, četl si o významných českých vrazích a pozoroval skot na protější stráni.

Večer se to pak stalo. Jako řidič jsem dovezl část osazenstva k panu vedoucímu. Pilo se, jedlo. Podívali jsme se do sklípku, Ježek dostal odpověď na svoji niterní otázku, pan Hodboď si vyzkoušel profily jilemnických okapů.

Pánské osazenstvo poskládané z vysoce postavených funkcionářů SK Svěrák a čekatelů jsem pak krásnou nocí dovezl na základnu, a přestože vše nešlo hladce, nakonec se všichni dostali na chalupu tak, aby byli schopni říci: Svěrák.

V neděli se už odehrála jen procházka na Štěpánku a krásného víkendu byl šlus.

Nezapomínejme.

H.