Podzim v plném proudu, běžci proudili údolím po proudu Únětického potoka a desítka tekla proudem

Běh o únětickou 10 patří k závodům, kam se Svěrák rád a pravidelně vrací. Je to taky jeden z těch podniků, kde si libujeme nejen po stránce běžecké ale taktéž (nebo snad hlavně?) společenské. I letos na podzim jsme učinili každoroční tradici za dost. A stejně jako vloni i tentokrát nám počasí připravilo ideální podmínky pro oblíbené podzimní radovánky.

Na sedm kilometrů dlouhou trať se postavilo právě sedm Svěráků – Honza, Ondra, Mára, Irena, Markéta, Valerie a Eliška. Podél trati pak nastoupili Vojta s Toníkem, kterému hezky odmala vštěpujeme závodní atmosféru, Terka v očekávání a dva psi (Meruna a Koko).

Trasu závodu jsme všichni běželi několikrát, dobře ji známe, stejně ale Honza kroutil hlavou, když pořadatelé před startem slibovali, že na trati se rozhodně nikdo neztratí. „Jak to chtěj jako udělat?“ No věděl, o čem mluví – Únětice jsou pro nás v tomhle směru zakleté. Pěkně jsem si proto oddechla, když jsem po doběhu v cílovém prostoru viděla všechny svěrácké závodníky hezky s únětickým lahváčem v ruce.

Nezvykle teplé říjnové počasí zajistilo nezvykle suchý závod. Všichni jsme tak doběhli bez karambolů a díky slunečnému dni a pěkným výkonům i dobře naladěni. Trochu nás (na chvilku) vykolejila jen nepřipravenost pořadatelů, kteří nedisponovali otvírákem tolik potřebným pro bezodkladné uhašení žízně zmíněnými lahváči. Jakoby snad Svěrák neznali… naštěstí jsme si s tím ale hravě poradili a hodným lidem, kteří nám zapůjčili klíče, tímto ještě jednou děkujeme.

Dle očekávání jako první otvíral pivo Honza, přestože v poslední době tráví víc času opakovaným předěláváním podlahy než běháním. Mohl si dokonce vychutnat onu hořkou bramboru za čtvrté místo v kategorii. Krátce po něm se v cíli objevil Ondra stále se těšící dobré formě a následně Mára, jenž sice v těsném souboji prohrál s Irčiným bráchou Jirkou, i tak ale překonal svůj dosavadní osobák snad o dvě minuty. Irča, která si na závod odskočila z Německa, kde toho času pobývá a trénuje útěky před úchyly různých národností, nezklamala a, jak je jejím dobrým zvykem, zajistila pro Svěrák umístnění na stupních vítězů (3. místo v kategorii). Já jsem s ní dlouho tempo ani oční kontakt neudržela, přesto jsem se ale oproti loňsku zlepšila skoro o půl minuty. Jen kousek za mnou doběhla čerstvá maminka Valerie, a pár minut po kojení si tak zaběhla výrazný osobák! Eliška se nenechala zahanbit a svůj doposud nejlepší výkon na trati také posunula o několik vteřin.

Neotáleli jsme a z místa cíle jsme se přesunuli do pivovaru, kde jsme se po svěrácku jali pít pivo a hodovat. Krásný slunečný den, stromy hrající všemi barvami, vůně podzimu a poletující draci v nás vyvolaly poklidnou nostalgickou náladu, nedošlo tak tentokrát na žádný konflikt ani veselou historku. I když kdyby u zvířátek neměli langoše, o kterém Mára od doběhu bez ustání mluvil a kvůli němuž jsme ukončili příjemné rozvalování se na vyhřáté louce, bůhví jak by to všecko dopadlo. Takhle jsme chvilku po setmění nasedali na vlak v Roztokách spokojení a příjemně přepivení.

Ten nádherný podzimní čas nás vybízí, abychom se na moment zastavili a jen naslouchali šumění větru a padajících listů nejrůznějších barev, dovolím si proto na závěr chvilku poezie:

Jan Skácel – Bez názvu

Babího léta dlouhá nit
bílá a za časného rána
z obruby léta odpáraná
nutí nás přemýšlet a snít

Ve chvíli žluté jako dým
kdy léto naposledy klame
do jehel ticho navlékáme
do jehel s ouškem zlomeným