„A dost, přestávám pít. Nevím, na jak dlouho, nevím, jestli ještě někdy začnu, ale prostě teď bude konec,“ řekl jsem si jednoho čtvrtečního rána v únoru 2018 zcela střízlivě. Den předtím to nešlo, poněvadž jsem zase měl brutální kocovinu a nepamatoval si většinu předchozího bujarého večera. Možná je to v běžeckém reportu zvláštní úvod, ale v Čechách (dobře, i jinde) je sportovní kultura spojená s konzumací alkoholu natolik, že později rozhodnutá dobrovolná roční abstinence od alkoholu se velice projevila i v mém běžeckém a především svěráckém klubovém životě.
Přestal jsem být totiž tak trochu jeho součástí. Přesvědčen, že kam čert nemůže, nastrčí ženu a ještě hůře Plzeň na Děkance, světlý ležák u Baštů nebo belgické zabijácké Delirium Tremens, dobrovolně jsem se držel mimo, abych nepodlehl pivním i jiným alkoholickým svodům. Alespoň zvládnu lépe regenerovat, bláhově jsem si myslel, když jsem místo oválu s ostatními v úterý brousil raději sám Ladronku (pro nepražské – nejedná se o ženské jméno, nýbrž o známý pražský park).
Zpočátku roku to nevypadalo z pohledu běžce úplně marně. Páté místo v celkovém pořadí zimních běhů Winter Run na 8 km povzbudilo i do letošního roku. Především pak ale vydřené druhé místo v stíhací jízdě ze zadních pozic na lipenském půlmaratonu v únoru, kdy sněhově namrzlý bahnitý terén s ledem nic nedarovaly, mě uspokojilo natolik, že jarní otvírák na Kbelské 10 jsem „jen“ odvodil kamarádovi a nijak se na něj nepřipravoval. Spoluběžec si tam ale výrazně utáhl osobák a v cíli byl správně šťastnej a zmáčklej, tak vlastně dobrý.
O co více jsem se ale holedbal tím, že díky abstinenci budu mít více sil a rychlejší regeneraci, o to více jsem cukry v alkoholu vyměnil za jiné cukry, tělo výrazně fyzicky nezlepšil a ztratil trochu vnitřní hnací motor. Ten po radostnějším večeru nakopnul zhuntovanější, ale o to více namotivovanější tělo i s hlavou k tvrdšímu tréninku, který odčiní předchozí alkoholové slasti. Nebylo to rozhodně zdravé a sportovní ani trochu jít v takových stavech trénovat, ale u mě to fungovalo (když to tedy člověk jóóó nepřehnal, to pak i druhý den večer tempa bolela). Teď mělo jít vše ok a nešlo.
Projevilo se to zhoršením časů na oblíbených RunTourách, kde jsem se nedostal za sezónu ani jednou na pětikilometrové trati pod 20.44, na podzim na půlmaratonu v Drážďanech jsem měl horší čas než v první sezóně systematičtějšího běhání. I kvůli enormnímu pracovnímu vytížení jsem se tak zaměřil spíše na kratší distance, které by dodaly potřebný pocit závodění a jakous takous radost. V tomhle směru se docela dařilo. Květnový Chlupatý běh na 4,2 km, závod na podporu opuštěných a kdovíjakých tuti muti kočiček, jsem dokončil na druhém místě; na červnovém večerním běžeckém tříkilometrovém happeningu Velká holešovická, který pořádají lidé kolem divadelní společnosti Jatka78 a běží se při něm Holešovickou tržnicí, to pak bylo místo v první desítce. V závodě na 5 km pořádaným hokejovou Spartou jsem toho moc nepředvedl, neb jak už by mi mohlo dojít, nemocný se neběhá.
O závodě na podporů lesbiček a gayů v Edinburghu jsem se už zmínil tady (stejně jako o závodu na 24 hodin, kde moje účast i půl roku po dokončení vypadá jako velká smělost – příště radši jen 100 km :)). Zářijový Kokořínský kros na 14,2 km byl vítaným zpestřením, na kterém vyšlo pěkné počasí, nádherná trať i fajn zázemí.
Nepovedený prosincový Koloběh Říp-Praha mě hodně zamrzel, ale pro jedno kvítí slunci nesvítí (díky, Irčo ;)). Veškerá příprava v posledních měsících roku 2018 pak měla eskalovat na vyhlášeném jihočeském dvaceti osmikilometrovém krosovém závodě Běh KleKluLi, kde jsme na minulém ročníku brali s kamarádem Oldou ve štafetách pěkně vybojovaný bronz. Olda, který letos podnikl několikasetkilometrovou pouť z Čech do Santiago de Compostela, za to od počátku vzal tak rychle, že pod vrchem Kluk jsme si předávali dříve, než jsem se stačil protáhnout. Věděli jsme, že jsme na 99 % druzí, ale KleKluLi vyškolí i ty nejlepší – nahoru dolů, nahoru dolů, zrychlil sis? Tak teď zase budeš rýt pusinkou v bahně. Můj úsek nebyl kromě prvotního stoupání na Kluk pak už tak kopcovitý, meziročně ale pocitově jsem na tom byl o dost hůře a nožičky pajdaly a vůbec se nerozbíhaly.
Jak moc důležitá je ale podpora, se ukázalo na posledních dvou kilometrech, kdy na mě Olda zařval, že jsme stále druzí a že si to už na asfaltu pohlídáme. Tu tam byly těžké nohy, tu tam byly chmury z dvou běžců, kteří mě předběhli. Závěrečné kiláky jsem šel o dobrých 50 vteřin rychleji a ještě lupnul jednoho maníka přede mnou. Cíl dlouho nechutnal tak skvěle a druhé místo snad nikdy nebylo slastnější.
Apendix v podobě půlnočního silvestrovsko-novoročního běhu na 4 km pražským parkem ve Stodůlkách a celkového šestého místa a druhého místa v kategorii pak jen stvrdil skvělý závěr roku. Startovat v roce 2018 a poté letět mezi petardami do roku 2019 mělo své nepopsatelné kouzlo, které ještě zintenzivnila společně zpívaná česká hymna. Nabízenou Bohemku jsem odmítnul – přeci jen mi stále do konce roční abstinence něco chybí.
Alkohol a především pivo a běh v Čechách k sobě neodmyslitelně patří. Ke startovnému se na pouťácích dostávají lístky na free pivo, jako ceny se vyhrávají kartony piv, mnohé pivovary samy pořádají závody. Lákadel je zkrátka pořád mnoho a je jasné, že ten pravý boj s alkoholem o to, jestli dokážeme být spolu kámoši v mezích slušnosti (a běhu), ještě přijde.