Ultra opalovaní na Transgrancanarii

Závody

Poté, co jsem minulý rok nemohla kvůli nepřízni počasí odstartovat na Transgrancanaria maratonu a běžela jsem kratší- Promo trať, jsem se tento rok rozhodla vrátit a výzvu zdolat. Abych se moc neflákala, neboť zahálka je matka hříchu a následné neřesti, rozhodla jsem se pro Advanced trail (67 km/+2300m).

Celou zimu jsem běhala jak hadr na holi, na kopce to sice ve Frankfurtu moc není, ale kilometráž jsem nabrala solidní. V lednu jsem si vyrazila nabrat převýšení na Tenerife, kde jsem mimo zdolání Pica del Teide, sklidila kompliment od izraelského lékaře, že bych se se svou fyzickou zdatností neztratila u nich v armádě. To mi rozhodně polichotilo víc než klišé: Moc pěkně voníš, ale stejně jsem ho od dveří svého hotelového pokoje držela v bezpečné vzdálenosti.

Co bolí, to přeběháš

Dva týdny před závodem jsem si i přes bolest v noze šla klusnout posledních třicet a samozřejmě jsem si nohu zprasila tak, že jsem týden nemohla běhat. Ztracené kilometry jsem naháněla v bazénu a na spinningu, kde jsem zranění skoro necítila. Naštěstí se ke mně, jako rána z čistého nebe, dostala domácí konopná mast. Naděje, že nastoupím na ultra závod, vzrostla. Nicméně konečné rozhodnutí, jestli běžet ultra nebo jenom třicet, jsem nechala na pátek před sobotním závodem.

Ve čtvrtek dopoledne jsem nasedla na TuiFly a vydala jsem se na Grancanarii. A protože jsem retard, omylem jsem si koupila letenku dvakrát, ale tím jsem si nenechala zkazit náladu.

Mezi německými turisty bylo hned vidět, kdo z cestujících letí běhat a kdo na nudapláž.  Mezi těma několika vyvolenýma (běžci) jsem potkala i svého budoucího manžela, ale akorát si na mě zapomněl vzít telefonní číslo.

V pátek jsem šla klusat po dunách v Maspalomas a objektivně mě nebolelo nic, tak jsem se definitivně rozhodla pro ultra maraton. Mé rozhodnutí ještě umocnil pterodaktyl, co mě cestou posral celé předloktí

Ptáčku posměváčku, přej mi štěstí

V sobotu ráno jsem popadla svůj běžecký batoh se všemi nezbytnými věcmi, opalovací krém mezi nimi bohužel nebyl, a šla na svozový autobus. Na sedadle za mnou co chvíli zvracela starší běžkyně a odér se linul autobusem tak, že jsem se musela přemáhat, abych nevrhla taky. Před startem jsem potkala Alexe, Brita, kterému jsem vyzvedávala startovní číslo a který pracuje pro londýnský Air Ambulance. V druhé větě jsem se nenápadně zeptala, jestli neshánějí letecké dispečery, ale bohužel. Zato prý ale shání parťáka na Sahara ultramaraton. Ale myslím, že běžet v písku a bez piva by se mi tolik nelíbilo.

Vybíhalo se z Artenary. Části trasy byly společné pro všechny délky závodů. Tu a tam se v koridoru mihnul nějaký běžec 128 km trasy, která startovala v jedenáct večer. No, popravdě žádný z nich nevypadal úplně svěže, a to měli ještě půlku špásu před sebou. V devět ráno padnul výstřel a osm set běžců se vydalo do terénu. Valná část převýšení byla na úvodních dvaceti kilometrech. Bohužel jsem udělala taktickou chybu a postavila jsem ke konci startovního koridoru a první hodinu jsem se na úzkých cestách prodírala desítkami běžců. Cestu mi stěžovali ti, kteří používali hole. Musela jsem být obezřetná, aby mi nepropíchli játra.

Na první občerstvovačku, na jedenáctém kilometru, jsem dorazila po hodině a půl. Byla tam stovka lidí a vůbec se nedalo hnout. Jen jsem se rychle napila a dala si svůj gel s příchutí slaného karamelu a pokračovala dál. Trochu jsem se bála, že když u nás doma diváci reality show Kapající kamzík viděli můj čas, ve kterém jsem probíhala první checkpoint, museli si myslet, že mám uříznutou nohu. Na dvacátém kilometru nás čekal výstup na Roque Nueblo. Startovní pole už bylo rozmělněné a dalo se i běžet. Schylovalo se k poledni a sluníčko mi připékalo brýle na obličej. Jen jsem doufala, že si je večer nesundám i s masem. Před sebou jsem viděla holčinu, co měla na obou předloktích vytetované pegasy. To mě zaujalo tak, že jsem se koukla, jaké je národnosti. A ona to byla Češka.

Na třicátém pátém kilometru jsem měla první krizi, ale zatím jen psychickou. Nastoupala jsem více než dva kilometry a začaly mě bolet nohy. Ještě ke všemu jsem se přežrala slaných brambůrků, šunky a gumových bonbonů, které jsem zapila kolou, a bylo mi divně. Překvapivé. A když jsem si uvědomila, že jsem teprve v polovině nebo lehce za polovinou závodu, a že mě bolí nohy, ruce, žaludek a snad i vlasy, začala jsem se vztekat. Naštěstí následovala několikakilometrová pasáž, kde nebyl technický terén a místy dokonce i stín a dalo se běžet. Tak to mi lehce zvedlo apetit.

Kéž by kilometr neměl tisíc metrů

Sympatický profil trati

Jakmile jsem překročila hranici maratonu, tak jsem pookřála. Kolem padesátého kilometru jsem se zasekla na sestupu, který se nedal běžet a ani pomalu jít. Ruska, co byla kousek přede mnou, rezignovala taktéž a společně jsme šly. Tu a tam nás přeskočil nějaký Španěl. Od poslední občerstvovačky to bylo sedmnáct kilometrů do cíle. Na prvních třech kilometrech zhruba tři stovky stoupání a pak už jen seběh po kamenech. Což bylo nejhorší. Stehna jsem měla namožená tak, že jsem nemohla už klusat ani jako retardovanej kamzík, a to jsem do sebe rvala hořčík, co to šlo. Příště možná začnu dřív než během závodu. Z představy, co se všechno může v noci stát, protože mám v hotelu z ložnice na záchod schody, se mi orosilo čelo studeným potem. Na padesátém pátém jsem přešla do chůze a začala se mi motat hlava. Vzdálenost sice úctyhodná a už jenom dvanáct do cíle. Jenže i to bylo pořád dost a začala jsem si uvědomovat, že pokud nepohnu, budu dobíhat za tmy a pravděpodobnost, že si někde na kamenech rozbiju hubu, se rapidně zvýší. Před odpor jsem do sebe narvala dva mojito kofeinové gely a za pár minut se mi udělalo líp. Pak mě předběhnul postarší týpek v plátěných trenclích a béžové kšiltovce, co měl věk a tělesné propozice mého otce. A to jsem si řekla, že je čas opět nahodit tempo retardovaného kamzíka a doklusat. Když jsem vyběhla z rokle do Maspalomas, kde nás čekaly poslední čtyři kilometry městem za velkých ovací německých turistů, znatelně jsem pookřála a byla schopná vyvinout i něco jako tempo 6 min na kilák. V cíli jsem si říkala, že jsem vlastně docela v pohodě a šla jsem si nabrat plechovky s pivem k televizi.

Irena

Výsledky
Svěračka             Čas        V kategorii Celkově
Irena 10:10:24 34/155 211/759