Občas je potřeba zkusit něco nového a nevykysnout jenom u běhání. Když jsem viděla, že se kousek za Frankfurtem běží duathlon, napadlo mě se přihlásit. Ale protože si s kolem zase tolik nerozumím, poprosila jsem kamaráda Roberta, jestli by se mnou nešel do štafety.

Hugenotten-Duathlon Neu-Isenburg

Zadání znělo tedy poměrně jasně: já běžím 4,5 km, předám štafetu Robertovi, ten pojede 20 km na kole a já pak doběhnu 4 km. Vzhledem k tomu, že to byl Robertův první zářez (na závodním poli) a vzhledem k velké účasti triatlonistů, jsme měli za cíl jediné: dokončit a užít si srandu. Obojí se nám nakonec podařilo.

Celou noc propršelo. Když jsme se ráno sešli před naší oblíbenou putikou Storchenstübchen (jako náhodou v překladu Čapí hnízdo), tak začalo opět drobně pršet. Něco nám říkalo, ze podmínky v lese budou jak na běh, tak i na kolo naprosto ideální. Než jsme dojeli 10 km na start, byli jsme oba od bahna od hlavy až k patě. Robertovi se ještě podařilo dva kilometry před stadionem píchnout gumu. Tak jsem ho nechala s lepenim a mojí naprosto nepoužitelnou pumpičkou na pospas osudu a sprintovala vyzvednout startovní čísla. Start jsme stihli jen tak tak. Respektive check in kola jsme prošvihli, ale naštěstí jsme narazili na ochotného organizátora, který nad náma přimhouřil oči.

Copak to tu máme za zvířátko? Má to čtyři kopýtka a kluše to jak zběsilý….

……mohl by to být kamzík, ale dneska to vypadalo spíš na pořádnýho osla. Po startu jsem jak střela vyrazila vpřed a prokopávala se davem běžců před sebou. Tempo 4:05, co jsem si malovala, jsem nedržela ani omylem. Ale budiž mi výmluvou, že se trať podobala spiš broděním se bahnem a klouzáním po kořenech.  A s kořenama musí člověk opatrně, jinak se pod ně zaklíní ein zwei a Nova by pak měla podnět pro reportáž ,,Baba pod kořenem n.2 “. Po čtyřech kilometrech jsem finishovala zpátky na stadion a slyšela něco ve smyslu, že jsem druhá nebo třetí Frau. Jenže mi to bylo kuloví platné, když jsem místo toho, abych předala číslo Robertovi, bezmyšlenkovitě obkroužila ovál navíc.

Věční potížisti

Mezi tím, co se Robert pral se svojí částí, jsem lehce vyklusávala, abych neztuhla jak veka. Když jsem viděla první vlnu přijíždějících cyklistů, tak jsem se musela škodolibě usmát. Všichni byli od hlavy až patě zcákaní k nepoznání. Robert se přiřítil po padesáti minutach a předal mi startovní číslo, které se mu utrhlo z amatérské triatlonové šnůrky. Mně se nechtěl ztrácet čas hledáním spínacích špendlíků, tak jsem chvíli přemýšlela, kam s ním a nakonec jsem ho šoupla do trenek. Což byl sice dobrej nápad vzhledem ke komfortu běhu, ale už ne ke snímatelnosti čipu. A tak když jsem odsupela zbylé čtyři kilometry a proběhla cílovou bránou, kterou tvořily dva nafukovací lahváče, čas běžel dal. Všimli jsme si toho, až když jsme se nenašli na výsledkové listině. A tak jsme šli znovu obtěžovat hodného pana organizátora. Ten nás odeslal do dodávky s časomírou a modlil se, aby se mu o nás v noci nezdálo. Nakonec jsme byli devátí z dvaceti štafet. Což byl na první pokus a všechna ta extempore úspěch. Když do příště poladíme předávky a já nebudu běhat jak retardovanej křeček ovály navíc, mohli bychom to dotáhnout ještě dál. Ani cesta zpět se však neobešla bez extempore. Robert toho dne už podruhé píchnul.

Výsledky 13.Hugenotten-Duathlonu v Neu-Isenburgu (kompletní zde):

 

Štafeta	Čas	Pořadí
Čapí hnízdo	1:29:44	9/20