Moje čtvrteční apelace na Svěráky, aby si se mnou zaběhli Jílovský kros, vyzněla naprázdno, takže jsem v sobotu ráno vstával dvakrát nerad, nicméně jsem to nevzdal.

Rozhodl jsem se závod skloubit s cyklovýletem, ale co by to bylo za výjezd, kdyby v něm alespoň trochu nefigurovala železnice. Na kole jsem se ve stresu, že nestihnu vlak, dopravil na nádraží v Braníku, které jsem jako rodilý Liberečák našel už na druhý pokus. Hnát jsem se ale nemusel, vlak měl zpoždění.

Cestou jsem ještě špekuloval nad tratí a dosyta jsem se vynadíval na prošedivělého průvodčího s jedním z nejdelších muletů, které jsem kdy viděl (pro fajnšmekry – bylo to něco mezi klasickým muletem a „vocáskem“, u základny to byl ještě mulet, pak se to zužovalo a na konci už jen takový provázek). Jedné ztracené anglicky mluvící turistce jsem vysvětlil, kde je Týnec nad Sázavou a kdy má vystoupit, takže celkově jsem v Jílovém opouštěl vlak s pocitem, že jízda byla velmi plodná.

Na kole jsem se pak do pořádnýho krpálu (nádraží mají v Jílovém asi kilák a půl od města v takovým údolí) přesunul na start závodu – do parku za regionální muzeum. A tam bylo krásně. Slunce začínalo prorážet ranní nízkou oblačnost, park s rybníkem doplněný o kulisy historických budov působil idylicky.

Závod bych zařadil do kategorie core-pouťáků co se týče mohutnosti mimozávodních aktivit a zázemí, z pohledu kvality startovního pole hlavního závodu ale tuto kategorii převyšoval. Organizace a vše okolo byla sice minimalistická, ale zcela funkční, a věru také skoro zadara – symbolická dvacka. Po registraci jsem se odebral na místní náměstí, na kterém mají řezníka, tři obchody s potravinami – kde v době mé návštěvy bylo sladké pečivo, na které jsem si dělal zálusk, v deset hodin už beznadějně vyprodané – květinářství, papírnictví a veřejné hajzlíky, jež jsem využil – no prostě žít tam Poláček, tak o tom napíše nějakou maloměstskou odyseu.

Předzávodní okounění jsem si zpestřoval pozorováním dětských běhů. Je zajímavé, že prakticky v každém rozběhu ten poslední závodník brečel už v průběhu trati, že je poslední, přesto vždy v slzách doběhl. Byl jsem také svědkem usedavého pláče jedné holčičky, která byla druhá, v hlavě jsem si říkal: „Co já bych za to dal, holka.“ Vyhlídky na umístění nebyly valné, kromě tří, čtyř nebezpečných týpků, jejichž záda jsem už v pár závodech viděl, jsem potkal i Honzu Valáška ze Spartaku a prohodil s ním pár slov. Mezi závodníky nechyběla „hekající bába“, ovšem námi velmi oblíbená „bába s řepou“ tentokrát nedorazila, což mě inspirovalo i k titulku reportu – obě dámy mi doufám prominou.

Vyrazili jsme na trať už v celkem nepříjemně teplém počasí, byl to ale kros jak víno, jehož délka (cca 6,3 km) ho řadila ještě do kategorie lidských. Louky, polňačky, trošku asfaltu, do kopce, z kopce, vrstevnice v lese, přes potok, všechno bylo. První pětice mi ulítla hned na začátku a byť jsem je měl minimálně do poloviny závodu na dohled, bylo jasné, že s nimi běžet nemohu. Za mnou byla ale také díra, takže jsem si dlouho běžel sám a užíval si výhled na sázavské údolí. Po seběhu mi jeden borec začal dýchat na záda, v lesní pasáži jsem ho ale setřásl a v kopci na pátém kilometru jsem mu ještě kus nadělil.

V jednu chvíli se mi do vlasů na temeni hlavy, což je vzhledem k jejich hustotě v tomto místě mistrovský kousek, zamotala včela, celý incident ale nakonec dopadl zcela bezproblémově, a to jak z mého pohledu, tak z pohledu zástupce tohoto užitečného hmyzu. Do cíle jsem doběhl pěkně vyšťavený na šestém místě, bramboru za mě bral Honza Valášek, za což mu touto cestou děkuji.

Po krátké regeneraci v cíli, která se výjimečně obešla bez piva, jsem sedl na kolo a vyrazil domů, po cestě jsem si dal sice na držku, ale výsledkem je jen pár odřenin, vyosená řidítka a rozbitý tacháč – celkem lze tedy akci hodnotit pozitivně, škoda jen, že jsme nevyrazili ve vyšším počtu, k vysedávání s dobrým mokem pod širým nebem to v Jílovém velmi lákalo.

Výsledky:

Honza: 6. absolutně i v kategorii (25:17) (počet startujících bude doplněn po zveřejnění oficiálních výsledků)