Závodní morálka visí na konci léta velmi nízko. Týden intenzivních apelací na různých spolkových úrovních (one-to-Míša; one-to-Píša; potréningové hromadné, tzv. baštovské, apelace) nepřinesl nic. Nikdo mě nechtěl závodně podpořit v podniku s názvem Běh Zlončickou roklí. Nikoliv poprvé jsem pokrčil rameny a začal se na závod intenzivně připravovat. I vzhledem k tomu, že mě v neděli čekaly štafety dvojic v Hostivaři, jsem nakonec upnul pozornost k sedmičce, kterou vedle čtrnáctky a půlmaratonu zlončická akce nabízela.

Tentokrát „vyšel papír“ tak, jak má. Zlo mohl udělat jedině Lukáš Pazdera, který mě letos zhruba o minutu lupnul na tropickém půlmaratonu v Olomouci a poslední dva roky zde na sedmičce zvítězil. Druhý nebezpečný muž – Jakub Hurych z Maraton klubu Kladno – sice též poslední dva roky vítězil, ale na trati, kterou jsem neplánoval – tedy na čtrnáctce. A osud tomu chtěl, že v letošním ročníku si Hurych vybral opět čtrnáctku a Pazdera se nedostavil.

Vesnička Zlončice, kam mě Míša nakonec v roli pečlivého kustoda doprovodila, je věru malebná a podnikem, který je jen jednou z částí z oslav připomínajících každoročně povodně z roku 2002, doslova žije. Zázemí závodu se rozprostřelo přímo u obecního úřadu, hned vedle stánku s cukrovou vatou a na dohled místního pohostinství. Organizace perfektní, až maximalistická, jednotná trika bafuňářů, sprcha na zchlazení přímo v cíli, dostatek vody a nám známí Apachi v roli hlídačů času.

Startovní pokyn byl vydán ve 12:00, tedy ve chvíli, kdy si začínající zprávy na Radiožurnálu připravovaly v sekci o počasí obvyklé oznámení o nutnosti minimalizace fyzických aktivit a dodržování pitného režimu.

Pár metrů po startu vyrazil dopředu nějaký mladý janek, o kterém Míša po závodě prohlásila, že je „hezky osvalenej“. Tohoto veslaře, jak se později ukázalo, jsem bral asi na pětistovce a zhruba na dvojku jsem středočeskou stepí v okolí Zlončic a Kozomína peloton vedl. Pak už jsem ale za sebou zaslechl Hurychovy kroky, s tímto borcem jsem se držel ještě zhruba na čtvrtý kilák, pak se mi ale začal vzdalovat – nic naplat, umí desítku o minutu a půl líp. Následoval padák k Vltavě a patnáctistovka na cyklostezce, ze které jsem v Dolánkách odbočil do pověstné Zlončické rokle. Jestli jsem se doposud držel okolo 3:45 na kilák, poslední kilometr prudkým stoupáním mé výsledné průměrné tempo zarovnal na čtyři minuty. Bohatě to stačilo na vítězství na sedmičce, Hurych ale dokázal vytrvat, jen s drobným poklesem, v tempu i další sedmičku. Respekt v tom vedru budil výkon každého, kdo šel dvě kola, nemluvě o půlmaratoncích, to už jsem opravdu nechápal – Olomouc sice byla pekelná, ale alespoň po rovině a jen jednokolová…

Snad jedinou věcí, kterou organizátoři úplně nevychytali, bylo vyhlášení. To se konalo až zhruba hodinu po plánovaném doběhu půlmaratonu, tedy tři hodiny poté, co jsem dokončil svůj závod. V případě masivní výjezdní svěrácké akce typu Únětice by tato prodleva nevadila, ale pro sólo běžce s fanouškem, kteří chtějí pokračovat sobotním dnem k dalším zážitkům, to bylo moc. Dal jsem si tedy sprchu, pívo na cestu a Míša odpíchla auto směr Teplice.

Zlato z této akce tedy ve Svěráku máme, ale nikdy se asi nedozvíme, jak vypadá. Nutno podotknout, že hned první noc po závodě jsem měl živý sen, ve kterém se pořadatelé divili, že jsem nezůstal na vyhlášení, když byla první cena „sedmičkový bávo“. I když jsem ze sna zoufale volal: „Ne, ne, to je moje, dejte mi to,“ ničemu to nepomohlo a věc byla s ďábelským smíchem rozdělena mezi zlončické bafuňáře…

Honza

 

Výsledky:

Honza: 1./30 (muži, absolutně na 7kilometrové trati)

Odkaz na výsledky: zde