Ten víkend jsem žádný závod v plánu neměl. Čekal mě přejezd do Liberce a následně týden na home office, kdy jsem se kromě práce staral o strejdu, psy a barák rodičů, zatímco sjížděli nějakou zběsilou polskou řeku. V tréninku jsem se zrovna nacházel těsně po plánované 14denní pauze, která oddělovala jedno tréninkové období na desítku od toho druhého, tedy žádné závodní hemžení. Rutinně jsem přesto někdy v půlce týdne prolistoval termínovku a začal větřit.
Ještědská 1000 byl podle popisu podnik, který vsadil na běžecký boom a různé úchylárny alá RedBull 400 a rozhodl se běžeckou veřejnost nalákat na „běh“ od ještědských skokanských můstků po černé sjezdovce nahoru na hřeben. Mé oko ovšem zaujal side event nazvaný Ještědský trail. Ten sliboval 6,5 km na krosových tratích ve svahu ještědského hřebene. Jelikož se jednalo o první ročník, bylo velmi nevyzpytatelné odhadovat konkurenci, po zralé úvaze jsem dospěl k závěru, že to buď urvu (první ročník, vedlejší závod, na Liberec napálené startovné), nebo dostanu pěkně na prdel (jako zpestření na soustředku mi tam naběhnou atleti z Liberce, lyžaři z Jablonce nebo nějaká orienťácká verbež). Podle hesla – kdo nestřílí, nedá gól – jsem se rozhodl do toho jít. A ta shoda náhod, že se jednalo o skoro jediný zajímavý závod víkendu a zrovna se běžel cca 4 kilometry vzdušnou čarou od Jeřmanic, kam jsem směřoval, mě v rozhodnutí utvrdila.
Nestíhal jsem, z Prahy jsem vyrazil pozdě a s Merunou jsem přijel 15 minut před startem, takže jsem musel ségru, která mi dělala kustoda, požádat o registraci, abych vůbec mohl startovat. Toto zjevení se ve stylu David Pavlišta muselo mé budoucí konkurenty pořádně nakrknout.
Majestátní skokanské můstky, Ještěd nad hlavou, všude jen kopce – začal jsem trochu intenzivněji přemýšlet o profilu vyjádřeném strohým údajem 6,5km/450m. Pohled na mapku trati, která bohužel nebyla v dostatečném předstihu online k dispozici, můj respekt ještě prohloubil. První kilometr a půl nás totiž otočil k Ještědu zády a nechal nás prasácky klesat do Liberce – přímo směr Zanzík (R.I.P). Zmíněných 450 metrů jsme proto museli urvat na necelých 5 kilometrech.
Když chceš nahoru, musíš nejdřív dolů…
Ostatně povahu profilu asi nejlépe vystihnou mezičasy na kilácích: 3:19; 4:16; 4:48; 5:40; 7:25; 7:02. Samotná trať byla opravdu pestrá, střídala se lesní cesta různých povrchů, výběhy po sotva znatelných pěšinách a na začátku a na konci trocha asfaltu. Většinu pole jsme za sebou nechali ještě na první pětistovce, dva vlčáky jsem si pak za zády vezl zhruba na dvouapůltý kilák, kde se začalo přísně stoupat. Kupodivu jsem se v neoblíbených kopcích cítil dobře a náskok stále zvyšoval. Dvakrát jsem musel přejít do chůze a v závěrečném stoupání po rozpáleném asfaltu už jsem toho měl opravdu plný brejle. Pohled na Liberec, který se mi naskytl po proběhnutí cílové brány, ale stál za to:-)
Do startu jsem pak sešel právě po černé sjezdovce, kterou lidi v hlavním závodě vybíhali, užil jsem si vyhlašování a mohl jsem odejít s pocitem, že jsem si absenci v běhu na Petřín stoprocentně vynahradil.
Výsledky Ještědského trailu (6,5 km; 450 m převýšení) (kompletní zde)
Sedlo – 1. místo v kategorii i absolutně, čas: 32:36
H.