Ve Svěráku většinou pěstujeme pospolitost. Čím větší závodní výprava, tím lépe. Přicházejí ale i slabší dny. A takový den mě v průběhu šesti jarních týdnů postihl sedmkrát. Od začátku dubna až do půle května jsem stál mnohokrát na startu závodu, ve fialovém ale vždy sám. A to se pak někdy probouzí temné síly…

PÝCHA – Nymburk (7.4.), Běh lipovou alejí

Cítil jsem se výborně. Týden po Křížové 10, kdy jsem si dal osobák o 17 vteřin a na vteřinu se přiblížil 35minutové hranici – a to na ne zrovna ideální trati, jsem si byl jistý, že v Nymburce tu pětatřicítku prostě zlomím. Pýcha ale předchází pád. I když tentokrát to bylo spíš jen škobrtnutí.

Běh Lipovou alejí je pro osobák ideální, trať dokonale placatá, vše dobře naměřeno, začátek a konec na staďáku. Počasí vyšlo na jedničku. Rval jsem se s tím zarputile jak Pomeje s dluhama, na poslední dvojce jsem zrychlil, předběhl Luboše Herela, který na mě měl v polovině trati slušný náskok, dotáhl se na dosah na Těžkého maníka a přivezl si na zádech do finiše Podryho, který mě nakonec přejel. Ačkoliv jsem do toho dal vše, zastavila se časomíra na 35:08 – na jednu stranu jsem byl smutný, na druhou jsem si mohl říct, že můj výkon z Hradce nebyl úlet.

Dvakrát jsem letos překonal dosavadní maximum na desítce, ale ani ideální podmínky nestačily na čas pod 35 minut. Co bylo natrénováno, to jsem prodal, na víc jsem ale neměl. Mohl jsem proto s klidem otevřít pouťákovou sezónu. Další nastavování desítkového tréninku by neneslo ovoce, po letní pauze to možná zkusím na podzim:-)

Česká televize přinesla z podniku reportáž, zatímco vítězný Miler dává v cíli vesele rozhovor, já se teprve valím do cíle. Ale co, někdo to křoví musí dělat;-) (ke zhlédnutí zde v čase 3:40).

Výsledky: 10. absolutně, 6. v kategorii. Čas 35:08. Oficiální zde

—————–

ZÁVIST – Únětice (11. 4.), Běhej s námi – Únětice

Trasu známou z pověstných jarních krosů oprášil seriál Běhej s námi. Tato vertikálně i technicky náročná trasa prověřila všechny účastníky a notnou výhodu měli ti, kteří při vstupu na váhu vidí čísla spíše nižší. Jen se závistí jsem sledoval v posledním kopci nástup lehounkého Jiřího Chyby, který jsem nebyl schopný zachytit.

Od začátku jsem šel do čela s ambicí nabrat co nejvíce náskoku před prvním zalamovákem. Tato taktika mi vyšla tak způlky. Do přísného (spíše chodeckého) stoupání jsem nabíhal s náskokem na druhého, ale nikoliv výrazným. Tím druhým byl biker Jiří Chyba, který v poslední době koketuje i s běháním. V kopci mi pohodlně stačil, jakmile se ale trať srovnala a začala klesat, podařilo se mi ho trochu setřást. Po dlouhém travnatém seběhu, který je známý i pro všechny absolventy tradiční podzimní Únětické 7, už byl za mnou ale jen pár metrů a ve druhém výrazném stoupání trati se mi pověsil na záda jak Kaiserovo klíště a zůstal tam sveřepě celou malebnou traverzovou pasáž i v seběhu k potoku. Zatímco v tuto chvíli už jsem toho měl plné zuby, on ne. V kopci mě lupnul jak malinu a v posledních stovkách metrů mi to ještě opepřil.

Stříbro jsem ale bral a spokojeně v pivovaru sosal pivo, bavil se s běžci a čekal na vyhlášení. Kromě pivní odměny se mi dostalo i unikátního hrnku v podobě malého hrnce z vrcholného období únětické kultůry – a z toho teď piju kafe.

Výsledky: 2. absolutně, 1. v kategorii. Čas 23:45. Oficiální zde

——————–

HNĚV – Nepřevázka (13. 4.), Švédská šest a půlka

Člověk si vybere největší prdel světa a potká ho tam. Ano, byl jsem pln hněvu, když jsem v závodním zázemí toho pouťáčku uviděl Jirku Milera a jeho tzv.: Pohůnka. Říkal jsem si ale, že si tím závod v této vesničce, kde jsem v dětství trávil skvělé prázdniny, nenechám zkazit. V drobném mrholení jsem tak na trať vyrazil s úsměvem na rtech.

Po průběhu Nepřevázkou jsme obíhali po polňačce masiv vrchu Chlum a pak vyrazili na jeho vrchol. V tu chvíli už mi oba Lawi borci zmizeli z dohledu a loňský vítěz zase neviděl mě. Byla to příjemná bronzová jistota, takže jsem si trať už jen užíval. Proběhli jsme Švédské šance – valy na kopci, odkud podle nepravdivé legendy měli Švédi za třicetileté války ostřelovat Mladou Boleslav – a pak už jsme klesali zpět do cíle na fotbalovém hřišti.

Nafasoval jsem ceny z produkce nedalekého cukrovaru a ještě před obědem už jsem si užíval infrasaunu u rodičů, kterým jsem hlídal barák.

Výsledky: 3. absolutně, 3. v kategorii. Čas 27:12, Oficiální zde

————————-

SMILSTVO – Čimice (18. 4.), Běh čimickým hájem

Všechno to bylo tak nějak na poslední chvíli. Měl jsem jet z práce pohodlně vlakem, převléct se a pak se proklusnout na start. České dráhy ale kvůli požárům u Libčic nepremávaly… Bohužel, zcela plno měly i firemní taxíky. Už jsem začal lámat hůl a volal Márovi, který měl přijít kustodit, že to prostě logisticky nedávám. Ten mi ale vytrhl trn z paty, nabral mě na konečný tramvaje v Kobylisích, hodil do Řeže pro hadry a zpět na start. Číslo jsem si připevňoval tak dvě minuty před výstřelem. A až na startu jsem si všiml, že jsem místo krosovek zabalil silniční závoďačky – ano, byl jsem svým maskáčovým krosovkám, jako stvořeným pro tento typ závodu, nevěrný…

 

Začal jsem opatrně. Procházka tradičně zmizel kdo ví kde, ale Jirka Chyba, který mě porazil v Úněticích, byl na dostřel. Snažil jsem se nějak dostat do tempa, když tu mě zcela z míry vyvedla Meruna, která se vytrhla Márovi, co ji hlídal, a jala se s námi pobíhat po Čimičáku. Chvíli jsem zvažoval, že ji začnu nahánět, pak jsem si ale řekl, že to nechám na Márovi a budu se raději soustředit na dvounohé soupeře. Ve druhém okruhu se mi podařilo se za Jirku zavěsit a číhal jsem na finiš. Nakonec stačil lehčí nástup v závěru a porážka byla oplacena.

V cíli jsem zjistil, že Meruna je zase na vodítku, a mohli jsme se tak s Márou volně proklusnout do Poctivýho výčepu. Po lehkém občerstvení jsem do toho zase šlápnul a přes léčebnu jsem s Merunou seběhl k řece a dopravil se domů.

Výsledky: 2. absolutně. Čas 20:07. Oficiální zde

————————

NESTŘÍDMOST – Šárka (25.4.), Jardův kopec

Při závodech se většinou moc nerozklusávám, natož abych vyklusával, to jde totiž s pivem v ruce blbě. Tentokrát jsem ale udělal výjimku a zcela nestydatě si naděloval kilometry jak před kláním, tak po něm. Ano, byl jsem ten dubnový den nenasytný…

Oslava běhu začala na nádraží v Sedlci, odkud jsem to vzal přes Lysolaje do Šárky, kde se odehrávala jedna ze zastávek tradičního pražského seriálu běhu do kopců. Jak ukázal pohled do historie, závod už jsem jednou běžel, a to v takzvaném období běžeckého temna – v roce 2007 – tedy v době mezi kariérou ve Slovanu a před Svěrákem.

Na startu se sešla tradiční sestava podobných klání, kdy starší ročníky jasně dominují, nechyběl Krejzič a další ikony pražské scény. Vybíhalo se ve vlnách, a to od nejstarších. Chvíli to vypadalo, že vůbec nevyběhnu. Spořiví organizátoři totiž nedisponovali dostatečným množstvím špendlíků – respektive otestovali Ponziho schéma v běžeckém světě. Systém spočíval v tom, že předchozí vlny závodníků, které dobyly vrchol, se měly hned vracet zpět do cíle a zde předávat své špendlíky právě startujícím. Organizátorům muselo být jasné, že to nemůže klapnout, ale chvíli byznys běžel. Prodáváš furt nový a nový čísla, ale když jsi moc vzadu a přijde na špendlení, smějí se jen ti nahoře… Nakonec jsem si připínal číslo pár vteřin před výběhem, když jsem špendlíky serval z nějaké právě navrátivší se závodnice.

Kopec mi moc nechutnal, prudký to bylo spíš na začátku, většina trati byla mírná, ale já se ne a ne rozbalit… Nakonec to stačilo na celkově třetí flek a zjištění, že jsem tenkrát před dvanácti lety běžel rychlejc!

Poté, co jsem doběhl na místo startu a vrátil čislo, opět jsem zapnul hodinky a vydal se volným během přes Únětice domů. Krásný běžecký den:-)

Zajímavostí je, že Krejsovi jsem nadělil na dvou kilometrech 38 minut. Ten člověk je démon.

Výsledky: 3. absolutně, 2. v kategorii. Čas 8:51, oficiální zde

————————–

LAKOTA – Řež (28. 4.), Yardyáda

Někdy takový člověk je. Všechno pro sebe a druhýmu ani kousek. Když jsem se od Jardy Píny dozvěděl, že se blíží běh na 10 000 yardů (tzv. Yardyáda), zbytečně jsem to v klubu neroztruboval a chystal si po podzimní Řežské 12 půdu pro další vítězství na domácí půdě.

Tento malebný ultrapouťák, kde se měří ručně, sejde se třicet místních a vše je pojato minimalisticky, měl zázemí tradičně v Polepšovně ducha. Zde mě na podzim přemohla pouze skvělá Bára Jíšová. Tu jsem ale na startu neviděl a hluboce jsem si tak mohl oddechnout.

Výhodu tohoto domácího závodu pro praktický život může ilustrovat následující časosběr: 12:30 – zarovnávám hranu průchodu do kuchyně, odkládám lžíci, meju se od lepidla; 12:45 – registrace; 13:00 – start; 13:35 – cíl; 13:45 – dopíjím pivo a domlouvám se s panem Macalem, ať mi zavolá, až se bude blížit vyhlašování; 13:55 až 14:55 – opět ponořen v lepidle a perlince; 15:05 – vyhlášení; 15:20 – dopíjím pivo a loučím se; 15:30 – opět v lepidle.

Samotný závod jsem si užil stylem start-cíl, proběhl se po známých cestách a byl jsem rád, že jsem stihl alespoň poslední 10. ročník Yardyády:-) Nutno podotknout, že největší borci byli závodníci, kteří běželi závod na 20 000 yardů, na to jsem se opravdu necítil.

Výsledky: 1. absolutně, 1. v kategorii. Čas 34:34.

—————————–

LENOST – Ďáblice (13.5.), Ďáblická míle

Někteří lidi v oddílu se třeba přihlásí na 24hodinovku, pak se hodiny a hodiny mučí na kilometrovém asfaltovém oválu, aby v totálním vyčerpání došli nirvány. To já zas ne. Umím si užít i kratší dištance. No a jedno květnové pondělí jsem byl obzvláště lenivý. Postavit se na čáru a za 4 a půl minuty už být v cíli, to není špatné. Spolu s časovou dotací na převlečení a chůzi do hospody to znamená, že od výstřelu může člověk za patnáct minut sedět u piva a klábosit o závodě. Hicham El Guerrouj by to zvládl sice za necelých čtrnáct, ale za tu minutu navíc člověk zas toho piva tolik nevypije, že jo…

Spolek SK Míle pořádá na staďáku mezi paneláky v Ďáblicích každý měsíc otevřené utkání v běhu na 1 500 metrů. Sejde se pár lidí, žádné ceremonie – kdy si ale takhle pěkně ve všední den můžete v Praze odběhnout měřenou patnáctistovku? Řekl jsem si, že opráším tretry a po mnoha letech to zkusím.

 

Sice jsem nemohl pomýšlet na své časy z juniorských let, ale závod i atmosféru jsem si parádně užil. Naběhnutí k čáře, nezvykle rychlé tempo, pocit, že má člověk spoustu sil, tuhnutí, zvonec do posledního kola… Všechno tam bylo. Běželo se mi dobře, takticky jsem to zvládl a poslednímu soupeři nastoupil kolo a půl před cílem. Bylo z toho zlato a čas blízko ke 4:30, což mi udělalo radost.

Stejně tak mi radost udělala podpora Máry a Filipa, se kterými jsem následně závod rozebral v Cobolisu na šroubky.

Výsledky: 1. absolutně, 1. v kategorii. Čas 4:35,3, oficiální zde

Honza

(A slibuju, že už nikdy nebudu běhat tolik závodů sám, to se nedá, psát pak ty reporty;-)