Počasí si zatím stále schovává ty pravé plískanice po kapsách, a tak je i v pokročilém podzimu závodění jednou velkou radostí. O první listopadové neděli jsme tak s bratrem (rozuměj Ježkem) vyrazili ozkoušet kunratickou formu na závěrečný závod seriálu Trail Running Cup konající se v Motole. Kdo by se také válel doma, když šlo zároveň o pražský přebor v přespolním běhu.

Amsterdam
pár bílejch vran
poletí až tam
kde se v barvách ztratí
Amsterdam
vím že se blíží
jako andělé
ať z nebe se snesou
a poví jak najít
Amsterdam

Nedělní rána v českém národu patří povětšinou dlouhému vyspávání ze sobotních bujarých pitek (protože v pátek to přeci nemohlo stačit). Zajímavou alternativou oproti sobotním šestnácti desítkám se ale ukázalo být nedělních šestnáct kilometrů v závodě City Trail Run Praha.

Pokud se někde nachází bájná země plná pokladů zvaná Eldorádo, pak je to pro Svěrák obec jménem Únětice. Z obou letošních závodů v této vísce jsme přivezli nejcennější kov – po suverénním vítězství v soutěži družstev na jarní Únětické 12 přibyla do klubové vitríny i individuální zlatá medaile z říjnového Běhu o únětickou 10°. Tato destinace tak pro náš oddíl začíná být opravdu hodně oblíbená, a to nejen kvůli vynikajícímu pivovaru.

Jako by nestačily problémy s náchylností k později narozeným. Teď se Svěrák zařadil po bok Koženého, Pitra a kluků z H-Systému. Nešlo o žádné povrchové šťouráníčko, ale o pořádný tunel, který jsme si pro jistotu prosvištěli nahoru, dolu a zase nahoru.

Tradiční běh Běchovice-Praha samo sebou nemohl chybět v naší klubové termínové listině. Zvlášť když je tento závod i otevřeným mistrovstvím republiky v silničním běhu. Fialovo-šedé barvy vyrazil hájit sextet statečných. Mužskou pětici ve složení Honza, Marek, Radek, novej Vojta a Ondřej doplnila i jediná reprezentantka Irena.

Přišlo září, co nevidět tu bude astronomický podzim a s ním i tzv. podzimní závodní klasiky. První z nich je Babický trail ¼ maraton, který má pro náš oddíl zvláštní význam, neboť se během prvního ročníku babického podujatia začala psát i jedna z kapitol prehistorie Svěráku. Závod se též vyznačuje krásnou tratí, hladkou organizací, stylovým zázemím a příjemnou atmosférou, tudíž pro neúčast neexistuje omluva.

Motto:
Pro jedno pitomý místo, pro pár vteřin slávy,
podved jsem všechno, o čem Dušín si sní,
teď je mi to líto…

Trmice. Ottův slovník nenabízí pro výraz trm či trmit žádné vysvětlení, takže jsem se po celý závod obával, zda mě nenapadnou nějací zmutovaní trmiti nebo zda si do nohy nezabodnu nějaký přerostlý trm. Tyto strachy zůstaly při prvním ročníku Trmické desítky naštěstí liché, co ale bylo sudé, rozuměj neliché, bylo startovní číslo Vladimíra Vacardy, slovaňáka, který mi letos těsně nadělil na Lotharově běhu i v Pečkách. To by samo o sobě tolik nevadilo, kdyby zmíněný borec nebyl stejného ročníku narození jako můj otec. Holt v padesátým devátým se v Liberci rodily hvězdy…

Po medailovém posvícení ve Veltrubech ani poslední sobotu v srpnu svěráčtí běžci nepodlehli hnusu proměnlivého deštivého počasí a vyrazili do bojů po celé republice. Zatímco Ondra ve východních Čechách zápolil v tamních kopcích, já vyrazil v Praze ozkusit letošní We Run Prague s cílem posunout si osobák na desítku o kus dál.