Je sobota ráno, dávám si malé kafe s lehkou snídaní, aby člověk na startu nebyl příliš těžkej a od počátku se hodil do klidu. Přeci taky trochu makal, tak proč si to teď kazit. Souputníci ze Svěráku i další v tu chvíli běžečtí soupeři mě momentálně nezajímají, soustředím se jen na výstřel/povel/křik, že se můžeme vydat na trať. 3. 2. 1…
Seriál Běhej s námi jsem loni v prvním ročníku zachytil až v jeho posledním závodě – Úněticích. Vzhledem k tomu, že seriál vymetá dědiny na dohled od Řeže – byť přes řeku (Statenice, Suchdol, Únětice, Tuchoměřice) – rozhodl jsem se letos, že ho absolvuji celý. Jednak jsou to krosy přesně o té délce, co mám rád, jednak jsou skvěle zorganizované a nechybí tam únětické pivo – a také první tři v celkovém hodnocení čeká prize money. A co si budeme povídat – klubová kasa by měla bobtnat;-)
Už potřetí Svěrák postavil své figurky na šachovnici Lampiónového běhu. Oproti skromné partii v roce 2018 a tzv. zimní ofenzivě o rok později jsme to tentokrát rozložili někde mezi. Čechrat pažit hostivařského golfiště se jali matador podniku Starej Vojťák s chotí Valerií, poeta s jemnou duší Mára, který své pravé já ve výsledkové listině raději ukryl pod pseudonymem „Jechura“, a já.
To je tak, když si zaplatíte startovné na první adventní neděli a pak zjistíte, že se běží v lesích sto kilometrů od Frankfurtu a nemáte se tam jak dostat.
Cílová čára je pro někoho vysvobozením z fyzických útrap, které už nikdy (= do prvního piva/ionťáku na vzpamatování) nechce zažít, pro jiného bod, ženoucí závoďáka/závoďačku, aby ze sebe vydal to nejlepší a užil si čas, kdy dělá to, co má nejvíc rád. Při pohledu na součet mých závodů z letošního roku, ze kterých dlužím report a na kterých jsem hájil povětšinou svěrácké barvy sám, je zřejmé, do které skupiny patřím. Ber následující text, běžecký i neběžecký čtenáři, jako krátké recenze či tipy na příští rok – většina závodů je pěkně „zajetých“ a nabízejí kvalitní masovou i komornější zábavu, která hravě konkuruje válečce na pláži v Chorvatsku.
Po roce se na vrchol hory Říp postavily opět naše čtyři dvojice s cílem zdolání legendárního koloběhu. Páry značně obměněné a některé až skoro nesvěrácké. Z loňska udrželi parťáctví jen Irena s novým Vojtou. Jinak se na kole a v běhu, v blátě i na slunci, s úsměvem i klausovským křivením střídaly tři nové dvojice.
Je to vždy takový zvláštní závod na závěr sezony. Na nás celkem krátký, nejdřív velmi kopcovitý a v druhé půli zas až nepříjemně běžecký. Svěrácké výsledky jsou zde vždy celkem loterií, protože se rozhodně v těchto měsících nedá u všech mluvit o stabilní výkonnosti.
Občas je potřeba zkusit něco nového a nevykysnout jenom u běhání. Když jsem viděla, že se kousek za Frankfurtem běží duathlon, napadlo mě se přihlásit. Ale protože si s kolem zase tolik nerozumím, poprosila jsem kamaráda Roberta, jestli by se mnou nešel do štafety.
Ve Svěráku většinou pěstujeme pospolitost. Čím větší závodní výprava, tím lépe. Přicházejí ale i slabší dny. A takový den mě v průběhu šesti jarních týdnů postihl sedmkrát. Od začátku dubna až do půle května jsem stál mnohokrát na startu závodu, ve fialovém ale vždy sám. A to se pak někdy probouzí temné síly…
Milovaný a nejoblíbenější závod podzimu: to jsou Únětice! Je již pravidlem, že ač se konají druhou říjnovou sobotu, počasí vždy přeje a pivko pak teče proudem. Letošek nebyl výjimkou.