Na tu středu jsem si maloval celkem masivní svěráckou akci – odzávodíme po práci v Košířích a popijeme na Andělu. Ačkoliv jsem dal do propagace kus srdíčka, žádná z obvyklých ryb se do umně nahozené udičky nezakousla. O to víc jsem byl překvapen, když se v podběráku mrskala bez nadsázky samotná zlatá rybka (jak se později ukázalo, tak spíše stříbrná). Ano, ten den mě ve svěráckých barvách doplnila Terka.
Před nástupem do vlaku směr Ostrava možná panovaly menší pochybnosti, jestli po loňských pódiových žních ve slezské metropoli opětovně masivně zazáříme. V sobotu kolem poledne bylo s vyhlášením jasné, že to je ještě mnohem větší sukces.
Letošní apríl překvapuje nejen počasím, ale i úspěchy našich běžců. Pro další medaile jsme se vypravili na 46. ročník Jarního běhu Ďábelským hájem, který pořádá oddíl Sokol Kobylisy. Na mírně zvlněný závod o délce 4 km jsme se postavili já, Markéta, Tereza a také unavený Mára, který v sobotu v rámci zlepšení pracovních vztahů lezl pod kamionem a přeskakoval zeď v Pragovce.
„Mělo tě to trknout hned při rozklusu, vypadal líp, skákal si jako kamzík, zatímco tys funěl a hekal.“ Stojím u kufru auta, jen tak v mokrejch slipech uprostřed sídláku v Čimicích a hlavou mi táhnou podobné myšlenky. Je úterý 18. dubna, dost zima, fouká a SK Svěrák právě ukončil další ze svých vydařených vystoupení.
Na Velký pátek se redukovaná sestava svěráckých atletů zúčastnila malebného pouťáku v Mrači nedaleko Benešova. Jednalo se o první ročník tohoto závodu – jako vždy jsme se tedy snažili prošlapávat nové cesty masám běžců a udávat nové trendy.
Druhou dubnovou neděli se atleti SK Svěráku nepoflakovali a vyrazili hned na dvě sportovní akce – do Nymburku a Radonic. Poctivá zimní příprava, poctivé jarní počasí a schizofrenní podpora klubového pacemakera Petra Muka nám pomáhá k úspěchům na různých tratích.
Poměrně překvapivě zvládl Svěrák letošního Hostivařského kamzíka. Oblíbená položka v prosincovém závodním kalendáři pro nás nepřinesla tradiční žně v pozávodní tombole, ale zlato pro Davida, stříbro pro Ježoura a další tři osobáky hodně předčily očekávání.
Poslední závod v rámci seriálu „Prokopský nočník“ jsme si v málem počtu užili každý po svém. Tramvají skrz celou Prahu jsme na Barrandov dorazili pouze ve třech, kdy tu někdo má rýmyčku, tu někdo jde radši na kolo a nejhorší výmluva: nejdu běhat, protože jsem dlouho neběhala.
Vždy se na našem kunratickém vystoupení daly najít aspoň nějaké světlé momenty. Tentokrát nám ale tradiční závod ukázal svou nevlídnou tvář, z devíti přihlášených svěráků a svěraček si totiž letos ani jeden z nás nepřipsal osobák. To se stalo za celou historii klubu poprvé.
Po pěkném zážitku z minule jsme rádi vyrazili i na druhý závod v rámci seriálu „Prokopský nočník“. V mrazivém počasí nás se světlem na čele tentokráte čekala o něco delší trať, ovšem nikoli s odpornými zalamováky jako posledně v Klukovicích.