Derdresdenspaziergang aneb jak mě v Teplicích napadla lampa

Závody

SK Svěrák nejsou peciválové, kteří se bojí vytáhnout paty z republiky. Uplynulou neděli se o tom přesvědčili sousedé v německých Drážďanech, kde jsme si v kategoriích 10km, 1/2maraton a maraton namazali pěknou řádku zahraniční konkurence na chleba.

Vyráželo se v sobotu ve třech proudech směr Teplice, kde nám Míša připravila perfektní zázemí na nedělní přesun nach Deutschland. V 11.00 měla vyrážet z malebných Kobylis naše skupinka (mamka, Terka, Markéta, Lucka a Sedlo), nicméně nejmenovaná osoba se zpozdila o celou půlhodinu a ještě měla tu drzost se hájit tím, že netušila, že je to ze Smíchova do Kobylis tak daleko (pro příště: ne všude je vzdálenost jednu zastávku tramvají jako mezi Jabloncem a Libercem). Druhá skupina Ondra+Vojta dorazila do Teplic odpoledne, maratonský panic Radek jel s družkou po vlastní ose, stejně tak Kuba.

Mamčina skupina si na dálnici krátila cestu vášnivou debatou na téma maggi a jeho vliv na partnerské soužití a po hodince jízdy zaparkovala v lázeňské části Kuberova, kde nás Míša ubytovala a hned jsme vyrazili na poznávačku, jak se patří. Hned po chvíli chůze jsme si vyslechli pěkně vyšperkovanou legendu o vzniku Teplic, kdy pasáček z nedalekého Dubí vyhnal své stádo prasátek na pošmak a jeden čuník ryl čumáčkem tak hluboko, až mu ho opařil teplý lázeňský pramen.

Oběd jsme si vychutnali v hospůdce Kozička a po něm nám byly odhaleny další krásy a v některých případech i nástrahy lázeňského města. Po ochutnávce místních oplatek jsem poprvé v životě zažil vzrušující jízdu trolejbusem. Když už jsem si myslel, že den nemůže být lepší, zazněla velká rána…lampa zřejmě vytušila, že nejsem místní, a zákeřně mě praštila do oblasti čela, naštěstí bez větších následků.

Po příjezdu Vojty s Ondrou jsme se ke kopci Doubravka (ten jsme i vyšlápli) odebrali na předzávodní poklus. Lesními pěšinami jsme duněli takovým způsobem, až si myslivci začali připravovat pušky s hrůzou, že jim po lese běhá škodná.

Večerní program jsme zaplácli pivem, vínem, jídlem (vyjma plesnivého parmazánu) v další hospůdce, kde už všem tryskala z uší nedočkavost z blížícího se závodu. Vzájemně jsme otipovali předpokládané časy na jednotlivé trati. Neshodli jsme se ovšem na odměně pro vítězného tipaře. Perverzní Tereza navrhovala líbání zadnice, Vojta se to snažil mírnit alespoň v tom smyslu, aby tato exekuce probíhala skrz spodní prádlo…upřímně už ani nevím, jaký byl nakonec result.

Příjemně naladění a rozespalí jsme pak zamířili na připravené matrace na základní sedmihodinový spánek před ranním bombardování Drážďan. Sdílel jsem lože s Vojtou a chrupkali jsme spokojeně tzv. na „Tepličáky“, co se dělo ve zbylých dvojicích, nevím…

Přes očekávanou mrzutost po ránu jsme se naskládali do povozů a rozjeli do Drážďan. Zpětně se ukázalo jako chyba, že kolonu vedla nejmenovaná osoba, která je zvyklá pobývat pouze na dvou místech, tudíž nepotřebuje k životu mapy a moc si s nimi netyká, přesto jsme se po příjezdu, kdy některé členky už trochu vyšilovaly, stihli včas zaregistrovat, vyfasovat čísla a mohli jsme jít řádit na do objemného startovního pole (cca 7.500 běžců).

Samotný závod nás desítkářů trochu zbrzdil start, kdy jsme se mohli rozbalit skrz masivní pole až po prvním kilometru (ten jsme měli asi všichni za 5 min.) a pak už jsme to všichni štrádovali, co nohy stačily zvládnout. Velkou pochvalu zaslouží Vojta s Ondrou, kteří se umístili ve předu druhé stovky, a to to Vojta sypal s plným frňákem (zřejmě i gatěmi, protože věděl, co by ho čekalo, kdyby nedokončil). Mamčin čas zřejmě zbrzdila zákeřná lampa, ale čas je snad ideálním základem, aby byl dále překonáván.

Perfektně zmasakrovaly spoustu samiček z jiných zemí i Markéta, Lucka a Míša, která sice mručela nespokojeností, ale víme dobře, že to trochu zpomalilo nepříliš kvalitní vínko ze soboty (na soustředění si dáme lepším do čumáku).

Tato naše šestice v cíli podporovaná Terkou v roli fotografky se rychle osvěžila a mazala na trať podpořit naše maratonce. Nabrali jsme i Kubu, který zasvítil šestým flekem na 1/2maratonu – už by mohl přestat škudlit a pořídit si náš dres.

V cílovém prostoru maratonu se naše nervozita zvyšovala s blížící se třetí hodinou od startu, kdy jsme začali vyhlížet Honzu, který nakonec nezkrotil výsledný čas pod vysněnou metu, ale i tak si zapsal famózní osobáček. Ještě větší fištrón předvedl Radek, který při první porci 42 kilometrů zatlačil čas hluboko pod tři a půl hodiny a je zdárným příkladem, že Svěráci trénují sakra dobře.

Vycucaní, opocení, ale spokojení jsme se pak zase příkladně naskládali do aut a vyrazili zpět do Prahy, abychom někteří kvůli nadměrné pracovní vytíženosti mohli psát repo až v pondělí večer…včera jsem ovšem report skutečně psát nemohl, protože po otřesném zážitku a v podstatě znásilnění teplickou lampou mě ještě po cestě do Prahy v Lovosicích na pumpě napadl odpadkový koš a rozdrbal mi sváteční šusťáky! Osobně si příště velmi rozmyslím, jestli ještě vytáhnu paty z Kobylis, protože Václav měl opět pravdu, že všude jinde číhá nebezpečí…

Svěrák zdar!

1377189_370965559701302_1205894615_n

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *