Zatímco Honza se již zaslouženě rekreoval na Korsice a užíval si slunce, moře a Míšy, já musel v sobotu 6. července vykonat reparát za zpackanýho Czechmana. Zúčastnil jsem se tedy poněkud nestandardního pražského klání s názvem Czech Bigman, jehož střední varianta zahrnovala 1,9 km plavání, 96 km na kole a 23 km běhu. Tentokrát jsem nenechal technickou stránku věci náhodě a provedl masivní upgrady velocipedu. To mi pomohlo překonat psychózu, kterou jsem si na Czechmanovi uhnal, a do Vltavy jsem se chystal skočit s čistou hlavou a potřebným sebevědomím.

Moje sebevědomí ještě zbytnělo, když jsem v sedm ráno na startu v loděnici ČVUT zjistil, že z důvodu mohutnýho proudu panujícího na Vltavě se pořadatelé rozhodil upravit plaveckou trať. A to tak, že se plavalo jen po proudu. 1,9 km jsem tedy zaplaval za 15:50, čimž jsem zhruba 2,5x překonal svuj osobák. Dostal jsem trochu nakopáno, ale nejtěžší bylo asi na otočce před cílem zvládnout třicetimetrovej kousek proti proudu k žebříku. Příjemně rozpumpovanej a zavodněnej jsem vyrazil na cyklistiku, která se konala na uzavřený Strakonický. Byla tvořena pěti okruhy od Branickýho žel. mostu na Cukrák a zpět. V každym okruhu tak našinec musel absolvovat čtyřkilometrové stoupání s převýšením 170 metrů, což dost lezlo na mozek. V tomdle stoupání jsem chtěl ukázat svoje vrchařský dovednosti a poměrně hodně lidí pojel – předjel mě snad jen veselý Vabroušek (z dálky volající hop hop hop), Polan a pár dalších pašáků. V dalším průběhu závodu se ale ukázalo, že jsem tady zbytečně vyplejtval sílu a spálil víc kilokalórií než bylo zdrávo. Celkově jsem při čase 3:03 udržel rychlostní průměr 31,5 a s dobrým pocitem zamířil na trať běhu.

Zkraje to vypadalo dobře, v prvním z pěti okruhů jsem běžel tempem kolem 4:45, jak jsem plánoval. Jenže pak jsem začal vadnout, a to fest. Na pohodě mi nepřidal ani prudkej liják, kterej závod okořenil. A ani následný divný dusno a vlhko. Ve čtvrtym kole už jsem se potácel jako debil, tempem kolem 6 minut, a taky mi začaly vodcházet některý kognitivní funkce. V hlavě se mi furt přehrávala Nedvědova Bedna od whisky a měl jsem kontinuální chuť to zabalit. Nohy jsem měl jak ve svěráku a psychicky jsem byl slabej jak moucha. Dost mi ale pomohly ostatní zombie na trati, hlavně jeden Ital, se kterym jsem se nějak probelhal zbytkem závodu. Byly to opravdu zvláštní stavy a metabolický pochody. Do cíle jsem doběhl v čase 2:07 s uplně zakyselenejma nohama a bolestí jádrovýho svalstva.

Každopádně s celkovym časem 5:33 jsem se umístil na 22. místě  z 50, a tak má tri divize SK Svěráka ve svých řadách již dva half ironmany.

Vojtěch

Mažu se vazelínou, aby to tak nebolelo…