Za poslední měsíc jsem se separoval od zbytku týmu a nezúčastnil se již mediálně propraných medailových žní, ať už skutečných či jen pouze projektovaných. Místo toho jsem reprezentoval oddíl na třech delších trailech. Jelikož nevládnu přesvědčovacím umem Ivana Horníka, oddílová výprava zůstala vždy jednočlenná.
Před měsícem jsem vyrazil na Pošuka. Po loňské vydařené účasti jsem si maloval, jak to letos vyšperkuju, žel se nezadařilo. Závodu nelze vytknout nic – žádná masovka, příjemná až rodinná atmosféra, krásná a dobře vyznačená trať. Sešlo se i počasí a spektrum občerstvení ještě rozšířil partyzánský výsadek (asi) PR party Red Bullu, o kterém nikdo nic nevěděl a který za sebou nechal pár desítek plechovek k rozebrání. Jediné, co se nesešlo, tak byla moje závodní forma, zřejmě vlivem příchodu opravdu teplého počasí a zejména nedostatečného tréninku. Někde v třetině trasy mi bylo jasné, že se osobní maxima posunovat nebudou, a ve druhé polovině jsem se už jen snažil přežít. Místo urputného zápolení se soupeři jsem se pral jen se sebou, kopce se zdály nepřekonatelné, propadal jsem se pořadím a místy jsem dokonce přemýšlel, jestli bych se nějak lehce nezranil, abych mohl se ctí odstoupit. Když už jsem se odhodlal, že to doklepu do konce, tak jsem se na konci jednoho seběhu elegantně rozmázl přímo před oficiálním fotografem. Celkovou mizérii pak završil (pro Svěrák už tradiční) neúspěch v pozávodní tombole. V cíli jsem zjistil, že mám mírně odřené koleno, a tak jsem našel jedinou mezeru v organizaci, když se nedostávalo lékarničky a s ošetřením mi pomohl milý pan výčepní, kterému ještě jednou děkuji. Společně jsme také došli k poznání, že dezinfekce není v povinné výbavě autolékárničky. Nakonec z toho byl čas o skoro sedm minut horší než loni (a 23. místo), aspoň mám důvod se za rok opět vrátit a trochu to vylepšit.
Tohle vyhoření aspoň zavdalo příčinu ke svědomitému tréninku, abych nevyhořel v květnových vrcholech jarní sezóny. Nejdřív jsem se účastnil jednokolového Šutru (18 km). O závodu už se za ta léta napsalo tolik, že se budu jen opakovat – bezva trať namotaná přes celou Šárku, pohoda a milé klábosení před startem, žádné organizační komplikace, jen přijď a běž. Tak jsem tedy běžel, držel jsem se trochu zpátky, abych nedopadl jako na Pošukovi, a víceméně celou dobu jsem držel konstantní tempo. Dlouho jsem se držel v první desítce, ale pak si mě podalo několik zdatnějších jedinců a spadl jsem na konečné 12. místo. Hlavní bylo, že jsem docela náročnou trasu zvládl bez krize ve svižném tempu, takže jsem si před opravdovým vrcholem jara spravil sebevědomí.
Oním vrcholem byla premiérová účast na Valašském hrbu. Na tento závod v rodném okrese jsem si brousil zuby od jeho prvního ročníku, ale až napotřetí se zadařilo. Z portfolia tras (10, 20, 30 nebo 50 km) jsem zvolil tu druhou nejdelší. Až dnes mě napadlo prostudovat tréninkový deník a ukázalo se, že jsem takovou vzdálenost neběžel od maratonu před rokem a půl. Počtem závodníků už to nebyl tak komorní podnik, ale zůstal stejně komfortní. Kolem 700 závodníků s doprovodem se bez problémů rozprostřelo ve velkém startovacím areálu, fronty byly naprosto minimální a pořadatelé u registrace i v úschovně přáli vše dobré na trati, nejvíc zalichotila obsluha u jedné občerstvovačky, kdy jsem byl přirovnán k Tony Krupickovi, což vždycky potěší.
Závodní strategie byla jasná – přežít a se ctí doběhnout, děsila mě představa, že mě poblitého a zmítajícího se v křečích musí někde ze hřebenu sbírat záchranka. Stanovil jsem si socialistický závazek 10 km na hodinu, na stachanovské tempo tam byli jiní přeborníci. Na startu jsem se tudíž nasáčkoval do zadní části bězeckého pole s tím a hlídal si, abych se moc nerozběhl. Organizátoři vhodně začali trasu stoupáním, takže se mi na začátku neběželo opravdu báječně. Časem se tempo ustálilo a ve vláčku běžců jsem si to štrádoval po hřebeni. Ve stoupáních a hlavně v sebězích se plně ukázal můj handicap městského běžce, kdy jsem místním ogarům zrovna nestačil, takže ve výsledku jsem se s některými přetahoval skoro až do cíle. Taky mě během závodu překvapila bohatá účast dívek a žen na nejdelších vzdálenostech, v tomto ohledu mají metropolitní běžkyně co dohánět. Volba mírného tempa se ukázala jako správná a dařilo se mi posouvat pořadím dopředu, nejprudší výběh (v závěru už jen výšlap) na Vysokou se mnou příliš nezacloumal. Jistě pomohly i občerstvovačky, jejichž skvělá nabídka vyvrátila mou preferenci přírodních produktů – nejvíc jsem do sebe naházel lipo bonbony, které jsem vydatně zapíjel ionťákem. Vytříbená kombinace to není, ale ukázala se jako efektivní.
I za obrátkou se mi šlo pořád báječně a při předbíhání velkého množství běžců v poslední třetině trati jsem si pochvaloval správnou volbu taktiky a plácal se po ramenou, jak jsem si vylepšil umístění. Leč tohle přesvědčení rozbouralo studium cílových výsledků, které nemilosrdně ukázaly, že jsem od půlky zůstal na stejném místě, takže jsem hlavně předbíhal borce ze závodů na 20 a 50 km. To jsem ale v tu chvíli nevěděl a užíval si běžeckou formu i krásné prostředí. Idylka samozřejmě nevydržela do konce. Nejdřív jsem sebou švihl o bludný kořen (ve stoupání!) a na posledních cca 4 km mi taky došlo, a tak jsem poslední kopce už jenom vycházel, naštěstí na rovině jsem zůstal svěží. Do cíle jsem se nakonec doklepal za necelé 2 hodiny a 50 minut, dokonce jsem v návalu okamžité radosti vysekl nějaké to triumfální gesto, kterému v cíli už samozřejmě nikdo nevěnoval pozornost, což je u doběhnutí na 59. místě logické.
V cíli jsem pak zjistil, že jsem si při pádu rozbil koleno (tentokrát na druhé noze), které decentně krvácelo. Musel jsem tak opět otestovat zdravotnické zázemí, ochotný moderátor mě nasměroval ke stanovišti horské služby, kde na mně chlapci ochotně vyplýtvali lahvičku peroxidu, za což děkuji. Ošetřovací proceduru jsme prokládali konverzací o závodní krosové obuvi. Po obvyklých procedurách jako sprcha ve studené vodě a doplnění energie dalšími delikátními kombinacemi (guláš + kofola, pivo + tatranka) jsem si uvědomil, že mě nic zásadně nebolí, u čehož naštěstí zůstalo i v dalších dnech. Takže jsem dospěl k uvědomění si, že trénink je poznaná nutnost, a homoláčovské moudrosti, že když chce člověk běhat do kopce, tak musí běhat do kopce, a nějak to půjde, i když to nejdřív nejde. Jenom bacha na kolena.