Homo putat, Deus mutat. Zimu jsem strávil přípravou na berlínský půlmaraton, kde jsem hodlal prolomit magickou hranici hodiny a dvaceti minut. Z výpravy do německé metropole ale na poslední chvíli z rodinných důvodů sešlo a následující dva týdny jsem buď neběhal vůbec nebo se jen tak potácel. Když jsem se tak nějak vrátil do běžného režimu, rozhodli jsme se Šébou, že nemá smysl přípravu zahodit a bylo by dobré tam nějakou půlku lupnout, i když třeba nebude ideálně vyladěno. Prostě to zkusit. Volba padla na Hanácký půlmaraton.

Pravidelný čtenář našeho onlinového zápisníku moc dobře ví, že do Olomouce se většinou vypravujeme v červnu, spíše než chlad nás tam trápí vedro a především – je to společenská akce, na kterou se všichni těšíme. Tentokrát jsem do Jančurova expresu nastupoval krátce před šestou večerní v pátek sám, obloha byla potemnělá a v mé oblíbené hnědé brašně se kromě nutných běžeckých propriet nacházel také čerstvý nákup z Billy, se kterým jsme měl svoje plány…

Vlak dorazil na minutu přesně a po necelých deseti minutách chůze už jsem otevíral dveře apartmánu, který jsem si pronajal. Krásně zařízený prostorný byt skýtal potřebný komfort pro předzávodní soustředění. Po lehkém proklusu směrem ke stadionu AK Olomouc, kde má Hanácký půlmaraton start i cíl a kde se momentálně prohání také místní atletické mužské družstvo, které běhá extraligu, jsem při cestě zpět jemně zakufroval. Hlad mě ale nakonec přecijen dotáhl do kuchyně – tentokrát jsem po pracovním dni a dlouhé cestě neměl chuť po nocích bloumat Olomoucí a hledat vhodnou restauraci, a proto jsem si přivezl všechny ingredience, abych si mohl uvařit těstoviny, jak to mám rád. Příjemně nacpaný jsem pak už jen s notebookem na břiše zalezlý v posteli znovu procházel trať, hledal recenze na závod, načítal půlmaratonská moudra, checkoval počasí a objednal si na ráno tágo na start.

Po královské snídani, kterou jsem si opět užil, aniž bych musel opouštět byt, jsem se už jen pohodlně za 79 Kč (ano, tolik stojí libovolná taxijízda po Olomouci) přesunul na staďák. Prostory sportovního zázemí na mě dýchly tím klasickým odérem, který sbíral síly v sedmdesátkách a přes decentní filtr se profoukl až do dnešních dnů. Klasické nástěnky s překypujícími kolážemi propozic, výsledků, zažloutlých fotek, inzerátů na tretry a svolávačkami na valné hromady; rozklusová hala s žíněnkami, které i přes sklo jasně demonstrovaly, že by se na Boudě neztratily. Zamyšlení bafuňáři křižující linem vystlané chodby kuloárů a spousta šlachovitých dědků, kteří byli dokonalým příkladem toho, jak se Hanácký půlmaraton liší od slavnějšího bratra. Zatímco v červnu tu běhají tisíce lidí a průměrný čas se pohybuje okolo 2 hodin, dnes se na start postavilo zhruba 150 borců, z nichž přes dvě hodiny běželo asi pět (a to byli überdědci a nějaké ženy), zatímco v červnu člověk vyplázne za startovný dvanáct stovek, tady je to dvanáct pětek, a zatímco v červnu fanoušci proměňují Olomouc v jeden velký kotel, dnes jsem napočítal asi tři a partu bezďáků. Prostě takový ten podnik, kde se běhá rychle a nedělá se okolo toho žádný velký tyjátr.

Na trať nás vypustili patnáct minut po desáté. A vzhledem k její neobvyklosti jí věnuji pár řádek. Vše začíná devítistovkou na stadionu. Když jsem probíhal druhým kolem, říkal jsem si, jaké by to bylo asi běžet půlmaraton celý na stadionu, pak jsem ale tuto masochistickou myšlenku zapudil, v čemž mi pomohl travní porost, který jsem ucítil pod nohama. Z dráhy totiž člověk vybíhá na travnaté prostranství, které překlenuje prostor mezi oválem a asfaltovou cestou v parku. Krizové místo se nachází právě v místě, kde úzká brána propouští běžce z areálu stadionu na cestu, tady je nutné dodržovat pravidla silničního provozu a běžet po pravé straně, protože v protisměru pak vbíhají běžci, kteří se na stadion vracejí a – jak jsem se párkrát přesvědčil – srážka tu není nereálná. Na cestě se totiž okamžitě zatáčí o 90 stupňů a kvůli plotům lemujícím cestu není možné zatáčku vyběhnout obloukem. Pak už vše pokračuje po krásném asfaltu, který na pár metrech nahradí dřevěná prkna mostku, za nímž je nutné podruhé ostře točit o 90 stupňů. Polovinu okruhu pak jasně značí otočka. V každém ze sedmi kol tak člověk vystřídá tartan, asfalt a trávu a v každém si užije čtyři devadesátkové a jednu 180kovou otočku. Nebýt tohoto točení, je trať vlastně ideální, protože je dokonale placatá a tartan v kombinaci s asfaltem tvoří zhruba 95 % povrchu.

Samotný závod v chladných podmínkách s nepříjemným větrem začal svižně. Na začátku utekl jeden týpek (co balil cca v půlce), pak skupinka pár chrtů, kteří ve výsledku běželi 1:13 až 1:18, a pak osamocen já. Prostě přesně ten typ závodu, kde si člověk říká, že si to mohl zaběhnout sólo podél Vltavy;-) Abych ale nepřeháněl – párkrát jsem se s někým na trati potkal, vždy to bylo ale spíš takovéto „kiss and ride“, ať už v pro mě příznivém či nepříznivém gardu. Jedinou výjimkou byl borec někdy mezi 5. a 7. kilometrem a pak dvojice mezi 17. a 20. Co se závodníků týče, nebyli k vidění žádné extrémy, na které je člověk zvyklý z masových akcí – žádné bosé nohy, drátěné košile, lišky na hlavách a podobně. Jedinou anomálií na trati byl hlouček bezdomovců okupujících lavičky pár set metrů před otočkou. Jednak se nám neustále snažili nabízet krabičák a silně povzbuzovali, především ale vydávali tak mocný alkoholový puch, že bylo jedině dobře, když jsem si od něj dal v předvečer závodu odpočinek, protože tato dávka mi v každém kole dokonale zamotala hlavu.

Závod jsem běžel strojově bez větších krizí, první desítka 38:15, druhá 38:40 a do finiše jsem si zrychlil, když jsem sváděl souboj se dvěma „dědky“ (ročníky 68 a 69). Jednoho jsem lupnul, druhý dal mě. Když jsem pak v cíli debatoval s tím, co jsem ho těsně osolil, a říkal jsem mu, že to byl stejně souboj jenom z hecu, protože jsme každý v jiné kategorii, tak si mě bedlivě změřil a řekl: „Nekecej, že ti není přes čtyřicet.“ Místo abych se šel vybrečet, raději jsem se šel vyklusnout, protože jsem měl dobrou náladu, zaostal jsem za osobákem z Berlína 2013 o 9 vteřin, běželo se mi dobře a není to naposledy, co budu mít letos šanci 80 minut prolomit.

Při pozávodní sprše a převlékání jsem vyslechl hodně běžeckých mouder, šatna byla totiž nacpaná k prasknutí a běžci ukecaní. Jedno mi utkvělo v paměti. Borec vylézal ze sprch a nadšeně si švitořil, že horká sprcha po závodě, to je snad lepší než pivo. Na to mu odpověděl sbor: „Není.“ A tak jsem byl rád, že jsou všichni naladění na stejnou notu.

Na vyhlášení se čekalo v klubovně, která patří místnímu Rugby Club Olomouc. Zhruba v době, kdy půlmaraton končil, začínal na trávě uprostřed oválu ragbyový mač. O přestávce se pak nařachaní borci šli do klubovny občerstvit a míchali se tam s vytrvalci, což působilo dost komicky. Když jsem se dozvěděl, že jsem nakonec pátý a bedna z toho nekouká, raději jsem moc neprotestoval, protože místo „skládky“ nacvičuji spíše svižná tempa a stísněné prostory místnosti mnoho prostoru pro případný úprk nenabízely.

Pokojně jsem se proto přesunul do pivovaru Riegrovka, skromně jsem závod oslavil a při cestě vlakem zpět do Prahy už jsem v hlavě spřádal plány na další klání.

Honza

Výsledky: Hanácký půlmaraton (21,098 km)

Svěrák	Čas	Umístění
Honza	1:20:41	5./8.

Kompletní výsledky zde