8. listopadu 1620 bylo o tuhle zeď opřeno pravé křídlo armády českých stavů. Krátce po poledni byla ta nešťastná bitva již prakticky ztracená a začal závěrečný útok císařské armády na postavení čtyř kompanií pluku německých landsknechtů pod velením Jindřicha Šlika. Na rozdíl o zbytku protestantského voje měli němečtí žoldnéři smůlu, zeď jim odřízla ústupovou cestu a tak museli bojovat. U zdi obory letohrádku Hvězda utrpěli značné ztráty, než se vzdali a většina z nich poté přešla na katolickou stranu (stejně jako velitel „hrdinných Moravanů“ Šlik).

O necelých 399 let později sbíhám poměrně prudký krpál uvnitř obory. Právě v místech, kde se z druhé strany zdi tísnily ježaté čtverce stavovské pěchoty, začíná třetí kilometr klasického závodu Dvě kola při zdi, oblíbené zastávky na letním turné cirkusu Svěrák. Je to jako obvykle vypjatá bitva, i když mi nejde zrovna o umístění na bedně, jak to ve Hvězdě už bývá zvykem. Jde mi o postavení na pomyslném interním klubovém žebříčku, jako obvykle je mým hlavním soupeřem Honza Sedláček a jako obvykle tahám za kratší konec provazu. Od začátku jsem se zařekl, že nebudu tlačit na pilu, pověsim se za něj a uvidím, hlavně pravidelně dýchat a běžet lehkou nohou, neutavit se, je to přecijenom 8 kilometrů. A tady na tom třetím mi začíná poprvé téct do bot! Jako vždycky, když běžím s Honzou, tempo mi nevyhovuje. Je to o nepatrný žďabíček rychleji, než bych potřeboval a já začínám cítit v chřípí kopr, za chvíli v něm budu až po kolena. A navíc tenhle protivnej seběh! Nejde mi to, místo abych využil gravitace, došlapuju přes patu a cítím, kolik joulů zbytečně útápím v neefektivním brždění stehny. Nene, takhle se krosové závody neběhají. Když se konečně trať srovná po příjemné pěšině prostředkem louky, sotva mám čas se kochat, neustále se snažím udržet na patách strojově pravidelně a elegantně běžícího Sedla.

A teď to přijde, ke konci třetího kilometru je potřeba nabrat zpět ztracené metry. Zalamovák jako prase. Je mi jasné, že tady Honza zaútočí, vím, že je lepší v kopcích, ostatně při minulém krosu ve Zdibech to potvrdil. Je v poměru ke svojí výšce lehčí, má lepší techniku a nedělá takový voloviny jako veslování, shyby, bench press a vůbec všechno, co vaše tělo ověsí zbytečnou svalovou hmotou, která pak v kopci tíží jako olovo. A taky tolik nežere! To všechno mi víří hlavou, když vidím, jak se mi pomalu vzdaluje. Krize jako ze škatulky, na temeni kopce mi nohy točej nepravidelně, ruce zalitý voskem a vlastně ani není vůle bojovat, není o co, když ztratíte kontakt před půlkou a váš sok už je na padesát kroků před vámi. No nic, beztak mne za chvíli doběhne Pavlišta, co stratoval 2 minuty za náma, aspoň před nim nebudu vypadat jako posera, musim se trochu rozbalit. Hlavně pravidelně, rytmicky, uvolněně, ono si to tempo sedne a třeba se ještě něco stane. Cílem prvního kola probíhám s pocitem smíření, pachuť neúspěchu se snažím plivat spolu s chrchlema a cítím, že nakonec doběhnu v pohodě, že mi zas nohy po tom výběhu tolik neztvrdly. Dokonce před sebou vidím Sedla, jeho náskok se už nezvětšuje, bleskne mi hlavou.

A najednou je to tady! Při druhém seběhu na louku pod letohrádkem se k rivalovi začínám blížit. To snad není možný, taková rošáda se stane v závodě jednou za uherák, co se mohlo stát? Najednou jako by někde uvnitř prasklo táhlo, které drželo klapku přirozeného běhu, krok mi sice ztěžknul, ale zrychluje, fekvence nádechů přeskočila z každé třetí na každou druhou a z hrudi se mi derou v pekelné kadenci vzdechy jako když trápíte dítě. Sliny a pěna mi pokryly obličej, v dolní polovině zorného pole kmitaj bicáky jako nějáké parní písty, hlava se naklání dopředu a nohy zběsile buší do suché hlíny. Ale tohle všechno má za následek, že předsedu Svěráku doháním, ba dokonce ještě před závěrečným kopcem přejíždím.

Zbytek si už moc nepamatuju, v hlavě mi zbylo jen to pekalné tempo, kdy víte, že motor točíte tak, že se spálí. Ten můj vydržel naštěstí až do cíle.

Doběhli jsme kousek od sebe, já, Honza i David, který závodí v úplně jiné třídě. Vítali nás Miras a Markéta, kteří kroutili poloviční trať. Ne moc velikou chvilku po nás se v cíli objevili i Ondra a Mára.

Všichni byli se svým výkonem spokojeni, fialové barvy se dokonce objevily i na stupních vítězů, kdy Markéta svým klasický stylem, jakoby mimochodem vyhrála svojí kategorii a David jenom úskokem soupeře přišel o zlatou medaili.

Krásným letním podvečerem jsme se loudali přes Vypich, mne v srdci hřálo cenné osobní vítězství a to pivo na Valše, to chutnalo jako křen..

Ježek

Výsledky: 8 km (kompletní zde)

Svěrák	Čas	Celkově	V kategorii
David	29:07	7.	2.
Ježek	30:40	15.	9.
Sedlo	30:54	16.	10.
Ondřej	33:28	37.	17.
Mára	36:56	81.	31.

Výsledky: 4 km

Svěrák/čka	Čas	Celkově	V kategorii
Miras	17:50	10.	5.
Markéta	18:35	13.	1.