Kbely. Obec na periferii Prahy je většině běžců důvěrně známá díky tradiční jarní desítce. Co si budeme povídat, v tisícihlavém davu většinou na medaile opravdu nepomýšlíme, i když letos bedna v soutěži týmů nebyla neřešitelná. O to víc potěšil sukces v podzimním krosovém závodu.
Když jsem v srpnu začínal trénink na podzimní desítku, vyhlédl jsem si saskou metropoli jako ideální cíl. Není to daleko, poloha na Labi zaručuje příjemnou rovinu a prestiž tamního maratonu, v rámci kterého se desítka běží, zase jistotu solidní organizace a v porovnání třeba s Berlínem ještě pořád „lidskou“ velikost. To Irena zase plánovala pokořit na podzim svůj první maraton a Drážďany jí přesně sedly do noty.
Po nedělním úspěšném výjezdu do Drážďan (o perfektním výkonu Ireny při maratónském debutu se dočtete již brzy) vymyslel závoduchtivý předseda alternativu tradičním úterním tréninkům na Děkance. Nejlepším tréninkem je totiž závod.
Tak jako si český národ oblíbil pro své letní rekreace chorvatskou riviéru, SK Svěrák miluje jako závodní rajón Únětice. Splňují totiž všechny požadavky na kvalitní běhání: pivovar, možnost cesty vlakem a v neposlední řadě pěkné okolí. Proto nás těší, že se zde během roku konají hned dva podniky. Po úspěšném jarním vydání jsme nemohli vynechat ani podzimní edici.
Do titulku jsem si půjčil „holušovské“ moudro, které bylo pro svěráky poslední zářijovou neděli více než přiléhavé. Nejstarší silniční závod v Evropě, vyhlášené Běchovice, slavil již 120. ročník. Po hříchu na start se nás poskládalo poskrovnu.
Náš SK se v půli září tradičně vypravil na východ od Prahy na šestý ročník Babického trailu. Tento námi velmi oblíbený podnik se vždy odehrává v příjemné DIY atmosféře a ani letos tomu nebylo jinak.
Proč to neříct hned ze začátku – ne vždy ty závody „chutnají“. Pivečko po nich, to jo, ale ta hlava a nohy se prostě někdy nesejdou. Jako třeba na třiadvacátém ročníku netradičnějšího závodu dvojic na 10 km v pražské Hostivaři, kdy se běžci střídají po 1 km. Své o tom vědí Ježek s Ondrou, kteří po klepci z minulého ročníku ten letošní radši vynechali a nechali mě s Honzou barvy Svěráku hájit samotné.
První zářijový víkend nabízel celou řadu na první pohled sympatických pouťáků, a tak bylo nasnadě nějaký ochutnat. Se Sedlem jsme koketovali s osmičkou v Lysé nad Labem, ale zrušený čtyřkilometrový side event a nabitá startovka v hlavním závodě nás odradily. Vyrazili jsme tedy na Sedlčansko, do vesnice Příčovy.
Závodní morálka visí na konci léta velmi nízko. Týden intenzivních apelací na různých spolkových úrovních (one-to-Míša; one-to-Píša; potréningové hromadné, tzv. baštovské, apelace) nepřinesl nic. Nikdo mě nechtěl závodně podpořit v podniku s názvem Běh Zlončickou roklí. Nikoliv poprvé jsem pokrčil rameny a začal se na závod intenzivně připravovat. I vzhledem k tomu, že mě v neděli čekaly štafety dvojic v Hostivaři, jsem nakonec upnul pozornost k sedmičce, kterou vedle čtrnáctky a půlmaratonu zlončická akce nabízela.
Běžecký podnik ve středočeské obci Veltruby už nám v předchozích letech přinesl nejeden úspěch. Letos jsme tento příjemný závod doslova vybrakovali, pět ze šesti členů výpravy se totiž do Prahy vrátilo s medailí na krku.