Covidová pandemie všechny běžce pořádně potrápila. Rušily se závody a do toho přibývala kila. Nedostatek pohybu na home officu, zákazy vycházení, ztráta motivace i bohulibé iniciativy jako Zachraň pivo se ve formě některých běžců našeho klubu projevily více než by jeden chtěl. Navíc s příchodem radostných rodičovských povinností se najednou přestalo dostávat času na tréninky.
Velikonoční běh Tužinkou je velmi přátelský pouťák konající se už třetím rokem ve středočeské obci Mrač. Svěrák sem jezdí rád, protože se zatím ani jednou nevrátil z prázdnou. Příjemnou tradici načali při prvním ročníku Sedlo s Markétou, loni jsme pak běh doslova vybrakovali a letos v dobrém duchu na úspěchy navázali.
Je to moje srdcovka blízko domova. Milý pouťák kobyliských sokolů s tratí pouhých čtyř kilometrů. A hlavně místo, kde jsem v roce 2011 absolvoval své první běžecké klání. Letos jsem se účastnil podeváté v řadě, a i přes zimní počasí mi Jarní běh Ďáblickým hájem ohromně zpříjemnil neděli.
Po třech letech jsme se rozhodli znovu navštívit příjemný pouťák v Bradlci. Kromě samotného závodění na pořadí jsme chtěli hlavně zaútočit na zdejší specialitu – váhové kategorie. Ve startovním poli mě doplnili Mára se Sedlem a také stále častěji s námi závodící kolega David.
Mára si jednou pěkně odmakal práci „nad papírem“ a naservíroval mi libovej pytláckej pouťák přímo na stříbrným podnose, což se nakonec ukázalo jako naprosto přesné přirovnání. Hlásil, že v rámci běhů Olympijského dne našel kulhavou srnu – na vítězství v satalickém klání tam loni na pětce stačil čas lehce nad 20 minut. A tato anomálie následně ovlivnila podobu celého zápolení i titulek tohoto příspěvku.
Úterní odpoledne si malý odštěpek Svěráku vyrazil zpestřit sportovní život závodem. Vybrali jsme si jeden z četných přespoláčků v jihoměstském Lothlóriénu, tzv. Běh pro Zuzanku, který je červnovou obdobou běhu Márova.
Důležité závody v podobě všelijakých desítek a maratonů jsou za námi, a tak nazrál čas užívat si člověčinky v podobě nejroztodivnějších pouťáků. I mně otrnulo, a tak jsem začal pokukovat v termínovce po nějakém pěkném výběhu. Oko mi padlo na Mnichovickou běhnu, závod to nedaleko Prahy a zároveň dle propozic slibující hezkou atmosféru.
Většina našich atletů má tento rok značný závodní apetýt a rajzuje po Evropě, kde zápolí na prestižních atletických podnicích. Nebo alespoň jako náš předseda systematicky drancují různé hnojáky po celém Středočeském kraji či třeba někde u Teplákovic. Naproti tomu jiní Svěráci jsou letos hodně pohodlní a za závodními zážitky jen málokdy cestují do dálek.
Poslední červnové úterý jsme nemířili klasicky na trénink na Děkanku, ale zaběhli jsme si oblíbenou trasu Běhu Vidrholcem, který pořádá SABZO. Dostavení pro nás značně symbolické, protože před čtyřmi lety se tu poprvé Svěráci ukázali v dresech. A ač jsme minulý rok trikoty obměnili, v Klánovickém lese vždy velmi rádi navlékneme staré úbory.
Konečně venku panuje pořádné léto a teploty pravidelně šplhají nad hranici 30 stupňů. To jsou samozřejmě ideální podmínky pro závodění. Ve vedrech se navíc nejlépe běhá do kopců, proto jsme už podruhé zařadili do termínové listiny Kros Zdiby – Klecany.