V prvním lednovém týdnu jsme zavítali do hnízda oddílu TTT – golfového areálu v Hostivaři. Mezi zdejšími jamkami a jezírky, ve kterých se domácí přes zimu necudně rochní (říkají tomu prý otužování), byla lampiony vytyčena trať večerního závodu. Ta svou atraktivitou zlákala mimořádně velkou výpravu Svěráctva
„Doufám, že rozvolňování bude pokračovat a tento report bude v budoucnu jen drobným mementem doby, co už snad nikdy v takové míře nenastane!“ – psal jsem v květnu 2020 v dobré víře, že nejhorší pandemické časy spojené s hajzlíkem covid-19 jsou za námi a v budoucnu budeme závodit třeba trochu s tvrdšími opatřeními, ale na tu startovní čáru se zkrátka budeme stavět „bez problémů“. Inu, nejen doktorka Peková se šeredně mýlila…
Je sobota ráno, dávám si malé kafe s lehkou snídaní, aby člověk na startu nebyl příliš těžkej a od počátku se hodil do klidu. Přeci taky trochu makal, tak proč si to teď kazit. Souputníci ze Svěráku i další v tu chvíli běžečtí soupeři mě momentálně nezajímají, soustředím se jen na výstřel/povel/křik, že se můžeme vydat na trať. 3. 2. 1…
Cílová čára je pro někoho vysvobozením z fyzických útrap, které už nikdy (= do prvního piva/ionťáku na vzpamatování) nechce zažít, pro jiného bod, ženoucí závoďáka/závoďačku, aby ze sebe vydal to nejlepší a užil si čas, kdy dělá to, co má nejvíc rád. Při pohledu na součet mých závodů z letošního roku, ze kterých dlužím report a na kterých jsem hájil povětšinou svěrácké barvy sám, je zřejmé, do které skupiny patřím. Ber následující text, běžecký i neběžecký čtenáři, jako krátké recenze či tipy na příští rok – většina závodů je pěkně „zajetých“ a nabízejí kvalitní masovou i komornější zábavu, která hravě konkuruje válečce na pláži v Chorvatsku.
Zahájit jaro „rantúrou“ v Českých Budějovicích se pro mě stalo již pátým rokem pevným bodem v kalendáři. V roce 2015 začalo během závodu na desetikilometrové trasy po počátečním sluníčku pršet a dokonce posléze i sněžit, o rok později bylo počasí na desítce vlídnější, čas jsem si ale nevylepšil. Před dvěma lety jsem přesedlal na pětku a dodnes mám z tohoto závodu osobák v čase 19.15, který nakopnul následující sezónu k fajnovému celkovému čtvrtému místu v Malé RunTour. Před rokem to bylo časově slabší, ale doprovodný víkendový program byl oproti tomu na pána – prostě v Českých Budějovicích by chtěl běžet každý a vítání běžeckého jara vykrystalizovalo v jasnou podobu.
Nabíhání kilometrů v zimě, kdy se běhání v pracovním týdnu pro většinu z nás odehrává v nepřejícné tmě, nepatří k těm nejoblíbenějším běžeckým kratochvílím. Proto jsem si už druhý rok po sobě naordinoval jako zpestření sérii zimních závodů WinterRUN. Závody dlouhé 4 km, resp. 8 km a pořádané postupně v Hradci Králové, Brně, Ostravě, Českých Budějovicích, Olomouci a konečně v Praze jsou příjemnou alternativou sobotního tréninku. V cíli se na požádání do čaje přilévá tuzemák a všeobecně je celá atmosféra ještě na hraně masovky, takže ideál.
„A dost, přestávám pít. Nevím, na jak dlouho, nevím, jestli ještě někdy začnu, ale prostě teď bude konec,“ řekl jsem si jednoho čtvrtečního rána v únoru 2018 zcela střízlivě. Den předtím to nešlo, poněvadž jsem zase měl brutální kocovinu a nepamatoval si většinu předchozího bujarého večera. Možná je to v běžeckém reportu zvláštní úvod, ale v Čechách (dobře, i jinde) je sportovní kultura spojená s konzumací alkoholu natolik, že později rozhodnutá dobrovolná roční abstinence od alkoholu se velice projevila i v mém běžeckém a především svěráckém klubovém životě.
Jednou z přehršle architektonických atrakcí, kterou Pražanům skýtá Jižní Město, je Hostivařská přehrada. Lokalita uchvacuje kontrastem divoké panenské přírody a monumentální přehrady, oslavující triumf člověka nad živly. Vyznění této disharmonie ještě umocňuje zasazení do kulis malebné panelové výstavby, o které se budou jednou naše děti učit stejně tak, jako jsme se my učili o Baťových domcích. Pro Svěrák je však zmíněné vodní dílo spojeno hlavně se závodem O Hostivařského kamzíka.