I předposlední dubnový víkend zaznamenal oddílové reprezentanty na dvou kolbištích. Shodou okolností se obě klání odehrála na Praze 5 – a že fialovo-šedivé barvy udělaly na „pětce“ pořádný průvan, asi nejlépe dokládá rozpad koalice této pražské části ani ne 24 hodin po našem doběhu.

Díl první – Čtyřfázová příprava
Zatímco česká elita jezdí na otočku závodit třeba i 1 000 kilometrů daleko, volíme ve Svěráku konzervativnější přístup a rádi si závodní destinace nejprve osaháme, a to nejen po stránce sportovní, ale i společenské čí kulturně-politické. Zvláště šéftrenér nese nelibě delší přesuny v závodní den. Po vzoru oseckého klání, kde se nám mikrosoustředění zlatě vyplatilo, jsem tentokrát pohostil Máru u mě na Smíchově, 500 metrů vzdušnou čarou od startu nedělního závodu – Běhu na Petřínskou rozhlednu.

V plánu jsme měli čtyři fáze a museli jsme tedy začít už v brzkém sobotním odpoledni. Volný klus podél Vltavy a pozorování přemnožených vodních hlodavců v Podolí nás dostalo do správné nálady, přechod na druhou fázi nám ale zkomplikoval smíchovský folklór, který se s hlučnou samozřejmostí rozvalil přímo pod okny naší ubikace. Akce pod názvem Májové slavnosti – otvírání studánek a srdcí nám otevřela ústa dokořán. Mix normalizačních a soudobých popových odrhovaček na pozadí naučně-poznávacích přírodovědných atrakcí pro děti, školy balancování na prkně a farmářských trhů elegantně oděný do typického multi-kulti smíchovského hávu nás donutil na chvíli usednout na lavičku a s pivem v ruce mumraj pozorovat. Až hláška kolemjdoucího individua směrem k okupantovi vedlejší lavičky: „Nazdar, ty zkrachovalej veksláku, jak se daří?“ nás posunula v programu vpřed.

Zádrhel ve fázi první jsme vyžehlili naprosto profesionálním zvládnutím fáze druhé – podolské sauny. Až na samotáře, který se ledabyle rožnil na nejvyšší pryčně 30(!) minut, jsme nezaznamenali žádné anomálie a tramvají číslo 21 se následně přesunuli do kina Atlas, kde jsme zhlédli poučný snímek o tom, že i úplný outsider se může dostat na olympiádu, když si dokáže chytře vybrat disciplínu – myslím, že v Ostravě příští týden, pokud nás nikdo vysloveně nezaskočí, podle nás budou moci z fleku natočit Eddie the Eagle II. – ve stínu Svěráku.

Na poslední fázi dne se k nám připojil už i Míra, když po dotazu servírky, zda má přinést i třetí sklenu na vodu a víno furiantsky prohlásil: „Víno ano, vodu ne.“ Výborné thajské pokrmy a pitelné Primitivo uzavřely předzávodní den a my jsme se s Márou přesunuli na základnu, abychom při sledování záznamu Mistrovství světa v Helsinkách 1983 načerpali sílu z výkonů Heleny Fibingerové, Remigia Machury a především pak Jarmily Kratochvílové. Mára pak mohl usnout s přáním být zítra v závodě alespoň z půlky takovej chlap jako Jarmila.

Díl druhý – Po schodoch
Nedělní ráno nás přivítalo pořádnou kosou, ale narozdíl od předpovědi skoro slunečným nebem. Pořadatelé letos přesunuli registraci přímo do sokolovny na Újezdě, a to se velmi hodilo. V teple jsme se protáhli – pozdravili se se starými známými, nechyběl pan Vrána, Krejzič ani výčepák od Baštů, který závod dokonce organizoval, a teprve pár minut před startem jsme vyběhli ven, abychom se na úrovni Zoubkova památníku postavili na start velmi svérázného vrchařského klání. V kategorii do 39 let, která startovala jako první, Máru znervózňovaly především děti – jak se později ukázalo, ne zcela neoprávněně. Tvrdou trať se závěrečným výběhem na rozhlednu jsme všichni absolvovali ve zdraví, Míra Márovi oplatil porážku v Ďábličáku, Mára se oproti předloňsku zlepšil a já zaběhl téměř navlas stejně. Do rozhledny jsem vbíhal ještě čtvrtý s vteřinovou ztrátou na třetího, nakonec mě ale ještě další dva borci lupli a znovu mi potvrdili, že narozdíl od Richarda se mi po schodoch vážně dobře neběhá.

Příjemný výklus zpět na start byl zakončený zajímavým rozhovorem s postarším pánem (jak se později ukázalo – bratrem Orlem) u výdejny batohů: On: „Vy jste z Brodu?“ My: „Ne.“ On: „Jste Orli?“ My: „Ne, my jsme ze Svěráku.“ On: „To je škoda, my bychom zrovna potřebovali nějaký schopný lidi.“ Já: „Jako bafuňáře?“ On (trochu se zhrozil, že by mohl přijít o flek): „Ne, ne, já myslím jako závodníky do jednoty.“ Po neúspěšném draftu nám pak pán se stařeckou nezastavitelností vypověděl alespoň chmurnou historii brodské organizace Orla, kdy je z tělocvičny díky kamarádčoftům s radnicí vystrnadili karatisti. To už jsme ale poslouchali jen na půl ucha, protože jsme letěli pod sprchu, abychom se – už vzorně ve svěráckých hospodských trikách – zúčastnili tomboly. Míra utřel, my s Márou jsme nafásli krásný trika s emblémem závodu. Pak už jsme navzdory sněhovým přeháňkám neomylně rázovali do Strahovského pivovaru.

Díl třetí – V restauraci
Sedět v jedenáct hodin v hospodě a mít po závodě, výklusu i sprše – to je voda na náš mlýn. Nebylo kam spěchat, jídelní i pivní lístek jsme postupně likvidovali s lehkostí a gracií. Kromě rozboru závodu jsme ale také netrpělivě vyhlíželi Irenu, která jako jediná svěrácká žena nepodlehla nepřízni počasí a poté, co si jen tak z plezíru střihla v sobotu Spartan Race, vyrazila v neděli na drsný kros v přírodní rezervaci Skalka. Zatímco jsme hodovali, prala se s šestikilometrovou tratí, aby nám následně v pivovaru mohla vypovědět své pocity:

„Oporu mi dělal bratr, který dostal startovné k svátku. Trasa závodu měřící 5,5 km se skládala ze tří okruhů s celkovým převýšením 220 metrů. Čekal nás jeden vražedný kopec, taková menší obdoba kunratického Hrádku, a tři pozvolná stoupání. Závod na několika místech ztěžovaly klády spadané přes cestu, které se v prvním kole daly přeskočit s ladností laňky, v druhém a třetím jsem byla ráda, že jsem byla schopná zvednout nohy. A aby vše bylo dokonalé, dubnové počasí nás přivítalo letmým sněžením. Vzhledem k tomu, že jsem den před tím absolvovala Spartan Race a měla lehce vykřečované nohy, tak mě brácha předběhl už při klesání po výstřelu ze startovní pistole. Naštěstí hned v prvním kopci hodil držku, čehož jsem využila k získání náskoku. Zanedlouho mi opět dýchal na fialový dres a zkušeně se držel v závěsu. Až do poloviny třetího kola jsem mu posloužila jako tažná gazelka. Při závěrečném sešupu do cíle mi nadělil devět sekund, a vylepšil si tak reputaci ze Kbel, kdy za mnou zaostal o více než pět minut.“

V sestavě 3+1 jsme pak v pivovaru ještě chvíli seděli a klábosili. Irena nakonec vyrazila ještě na beach volejbal, my jsem byli rádi, že nás Márův kamarád-taxikář v pozdním odpoledni přiblížil k našim domovům.

Výsledky – Běh na Petřínskou rozhlednu
Honza – 16:27; celkově 8./150 , 6./30 v kategorii
Míra – 19:29; celkově 49./150 , 20./30 v kategorii
Mára – 20:28; celkově 63./150, 23./30 v kategorii

Výsledky – Kros Skalka
Irena – 32:56; celkově 48./137; 6./34 v kategorii

Honza