Ten okamžik asi musí nastat v životě každého vytrvalostního běžce. Prostě si tak běháte a běháte a najednou vás napadne, že byste mohli zkusit, co že to obnáší ona královská trať. Klubově jsme se nádherně vyhecovali, takže jsme se premiérově přihlásili na maratonský závod já, Ježek a Mára. Přičemž nás jako maratonské novice doplnili na pražské trati i ostřílenější souputníci v podobě Sedla a Ireny.

Jak je naším zvykem, neponechali jsme nic náhodě. Nejprve jsme každý pošpekulovali nad tréninkovými plány. Ježek se držel receptury svého dlouholetého trenéra Cvéti, Sedlo chtěl zkusit východoněmecké postupy, ale asi nesehnal dostatek steroidů, takže vzal za vděk libereckým koktejlem z dílny rodiny Pavlištů. Mára si vybral italskou školu, Irena to vzala po svém a já se zakousl do amerického tréninkového plánu – prostě jsem na to šel stejně dobře jako pozdější vítěz Galen Rupp 🙂

Svým rozhodnutím jsme se každopádně odsoudili k tvrdému zimnímu lopocení a snad nikdy nekončící sérii jindy dlouhých a jindy ještě delších běhů. Až s probouzejícím se jarem přišlo do tréninků jednak konečně něco více světla a hlavně více zábavy v podobě testovacích závodů – ať už na tradičních desítkových klasikách ve Kbelích či Pečkách nebo na půlmaratonech v Praze a Berlíně, které nám napověděly, že jsme se snad vydali tréninkově správným směrem.

A pak už to nastalo. Týden jsme navzájem nervovali řešením milionu detailů typu gely, počasí, startovní koridory, strava, prášky na spaní atd., abychom se konečně sešli v neděli hodinu před startem na Václaváku. Tam už nebylo co vymýšlet: převlíknout, vyčůrat a na start! Přesně v 9:00 jsme se za tónů Smetanovy Vltavy pustili na více než 42 kilometrů dlouhou maratonskou odyseu pražskými ulicemi. Tady už dojmy každého z nás:

Ježek: „Běželo se mi výborně celkem 1 kilometr, pak mě začalo bodat v levým bérci a zážitek z prohlídky města byl tentam, celou dobu jsem si maloval čerta na zeď, že na třicátém kilometru už to bude bolet tak, že budu muset vzdát. Naštěstí mne na patnáctém kilometru začala bolet pro změnu pravá noha, kde se mi udělal puchejř mezi prstama a tak jsem přesunul chmurný myšlenky na druhou nohu a přestal se fixovat jen na jeden problém. Co se týče tempa, tak mi celkem vyhovovalo klasicky 35 kilometrů, pak se to začalo podle všech předpokladů sypat a od třicátého osmého už šlo jen o holý přežití. Nejen že jsem prostě už nemoh, měl jsem žízeň a bylo mi do breku, ale navíc mne bolelo asi deset různejch míst na těle a co je nejhorší, po doběhu to nepřešlo a začalo to bolet ještě víc. Ani jsem si nemoh vychutnat zasloužený pivo po doběhu a rychle se musel pakovat domů střelit si nějáký drogy, zalehnout a v emryonální poloze čekat, až to přejde. A že to jen tak nepřešlo!! Takže jestli někdo tvrdí, že maraton je super zážitek a zábava, tak kecá, je to nefyziologickej závod pro debily.“

Sedlo: „Naběháno jak nikdy, zdravotně jsem držel, takže mi šlo jen o to nepřekopat a držet silnou hlavu. Po posledním tempovém testu jsem se rozhodl, že raději začnu v tempu 4:05 na kilometr než 4:00 a byla to dobra volba. Do cca 28 úplně v klidu, do 32 dobrý, mezi 33 a 39 to bolelo, ale i když jsem zpomalil, věděl jsem, že mám pořád šanci prolomit 2:55. Na konci jsem se trochu ještě zvetil a celkově jsem podržel @4:08. Takže velká spokojenost. Dík patří Davidovi za skvělou přípravu i podporu v těch nejhorších kilácích. A samozřejmě ženě, protože to byly tréninkově náročné čtyři měsíce. Maraton teď můžu s klidným svědomím pověsit na hřebík a těším se na rychlejší věci!“

Ondřej: „Celou přípravu jsem od ledna podřídil jen a jen maratonu a všechny předchozí závody byly spíš testovací případně pojaté jako součást tréninku. Tedy jsem měl před startem celkem napjatý nervy, protože mi bylo jasný, že v případě nějakého failu nebude zaběhnutí dalšího maratonu stejná brnkačka jako dědkovskej pouťák v lese. Naštěstí se vytrvalecká forma opravdu okotila a od prvních metrů se mi běželo krásně. Ještě při přebírání gelu na 30. kilometru jsem sáhl do pomyslné mošničky pro lehký žertík. Však jsem také pěkně držel tempo na cílový čas pod 3 hodiny 10 minut. O dva kilometry dál jsem ale poznal, zač je toho maraton. Úsměv mi s každým dalším krokem docházel až se zhruba kolem cedule s číslem 36 běh změnil v čirou bolest a svižnému tempu jsem mohl jen mávat. Po proběhu se stopky zastavily na pro mne parádním čase 3:13:23. Musím ale říct, že maraton je fakt hrozná mrcha.“

Irena: „Maratonská nervozita se u mě v posledním týdnu stupňovala, a ač jsem nemohla moc spát a byla labilní, úspěšně jsem odolala drogám doktora Ježka a v před večer závodu si radši lupla dvě plzně. Pravda, moc dobře se mi nespalo. Vzbudila mě noční můra, že běžím za 4:10 a uprostřed noci jsem se musela převlíkat a otáčet matraci, jak jsem se hrůzou zpotila. Ale ráno jsem se cítila poměrně svěží. Vzhledem k tomu, že jsem se uvolnila jako před maturitou, jsem si do pytlíčku první záchrany přibalila k ibalginu a hroznovému cukru ještě immodium rapid, což se posléze ukázalo jako stěžejní. Cíl byl rozeběhnout na 3:30 a podle toho, jak se budu cítit, následně vyhnít. Ale prvních pět kilometrů se mi běželo lehce, tak jsem se rozhodla tempo 4:51/4:52 držet, co to jde a ono to nějakým záhadným způsobem šlo celou dobu. Na dvacátém kilometru se to ve mně začalo vařit, před dvacátým devátým jsem si z trati odskočila na trávník, vzala immodium, které naštěstí během dalších několika minut zabralo, a ve velmi komfortní podestýlce pokračovala dál. Na čtyřicátém jsem před sebou viděla kapající Bodiho kšiltovku. Mára ale nebyl úplně v povídací náladě a odbyl mě se slovy, že mu povyprávím až v hospodě. Tak jsem přidala, aby mi nezvětralo pivo a v čase 3:24:02, probíhala cílem.“

Mára: „Hned po startu jsem si to začal štrádovat v plánovaném tempu kolem 4:45 na kilák s vědomím, že do 30. kilometru to nějak tělo musí v klidu vydržet a pak se holt už nějak doplácám do cíle snad bez fatálních krizí… A skutečně to pěkně odsýpalo, mohl jsem se i kochat, na desátém, dvacátém i třicátém mě svěráčtí fandové pomohli občerstvit a všem jsem mohl věnovat tehdy ještě úsměv. Při náběhu na most Legií najednou začaly ucházet ventily, tempo rostlo k pěti minutám na kilák, začal ten pravý maraton. Snažil jsem se v klidu ťapkat, ač můj krásný běžecký krok alá srneček Bambi se nezadržitelně měnil v mou klasickou retardovanou srnku.

Na nábřeží už kolem mě někteří běžci začali křečovat, chlápek vedle mě najednou za běhu dokonce zvracel. A já už značně vymletej jen počítal: ještě osm, sedm, šest, pět… A taky jsem čekal, kdy mě lupne tempařský ohař Irena, která na 30. km byla sotva minutu za mnou. V Karlíně před 40. km jsem vyhlížel fandícího novýho Vojtu, ke kterému se hlasitě přidali i Jára s Terkou. V počínajícím šílenství jsem už ani nezaznamenal další fandy Míru s Aničkou a Maruškou. Ještě před seběhem do Těšnovského tunelu mě docvakla usměvavá Irena a snad by si i popovídala, leč pár skřeky jsem jí naznačil, že pokonverzujeme až v cíli. A skutečně za pár minut na Staromáku jsme si mohli spojeně plácnout – dali jsme to – dokonce jsem snad dal dohromady i větu a zkapání jsem si nechal až na procházku z cíle k úschovně.“

Díky skvělé podpoře nejen svěráckých kolegů na trati jsme se tedy všichni dostali do cíle v kýžených časech a mohli jsme se tak tetelit spokojeností. Podle zvěstí zkušenějších borců prý po maratonu nemá člověk ani chuť na pivo, ale tuto tezi jsme si v Kozlovně na Národní celkem hravě vyvrátili. Hodnocení závodů nad půllitrem totiž ke světáckému životu neodmyslitelně patří. Všichni jsme se shodli, že maraton už nikdy více, tak uvidíme, kdo slovo dodrží 🙂

Ondřej

Výsledky (kompletní zde)

Svěrák/čka	Čas	Celkové pořadí
Ježek	2:49:22	68.
Sedlo	2:54:24	112.
Ondřej	3:13:23	422.
Irena	3:24:02	795.
Marek	3:25:30	824.