Je to vždy takový zvláštní závod na závěr sezony. Na nás celkem krátký, nejdřív velmi kopcovitý a v druhé půli zas až nepříjemně běžecký. Svěrácké výsledky jsou zde vždy celkem loterií, protože se rozhodně v těchto měsících nedá u všech mluvit o stabilní výkonnosti.
„Máro, tys po Třeboni celkem přibral, co?“ počastovala mě s úsměvem v cíli nejneoblíbenějšího závodu roku Mírova Anička. Mohl jsem jí vpálit, že ona zrovna také nemá ploché bříško. Žel na rozdíl ode mě je Anička v pokročilém stádiu těhotenství. Zato já dorazil do Kunratic v převlečení za husu…
Nepěkně se psaly a četly reporty z minulých ročníků Velké kunratické. Loni to byla Velká kunratická tragická bez jediného osobáku, jindy pak zase kunratická patálie s probahněnými ambicemi. Po letošním 84. ročníku legendárního pražského krosu si naopak můžeme říci, že na Hrádku si ještě umíme dupnout. Hned pět osobních maxim, v to se ani snad nedoufalo.
Vždy se na našem kunratickém vystoupení daly najít aspoň nějaké světlé momenty. Tentokrát nám ale tradiční závod ukázal svou nevlídnou tvář, z devíti přihlášených svěráků a svěraček si totiž letos ani jeden z nás nepřipsal osobák. To se stalo za celou historii klubu poprvé.
Velká kunratická – všemi nenáviděná, ale prostě povinná. Na prestižní listopadový podnik se netěší asi skoro nikdo, ono jen málo psychopatů si libuje ve šplhání po čtyřech do kopců, proskakování potoků a smrticích sebězích. Ale i po loňském fiasku jsme se opět na jih Prahy vypravili.
Svěrácký kalendář jasně říká, že není listopadu bez Velké kunratické. Ani letos tomu nebylo jinak, tentokrát jsme ovšem ověřili platnost starého přísloví – Nikdy nevstoupíš do téhož potoka, ani kdybys jím třikrát proběhl.
* Existuje ještě trefnější přirovnání, ale jistá Leni R. už si ho přivlastnila. Navíc ho využít v titulku k závodu, který se konal 10. 11., tedy den po smutném výročí Kristallnacht, by bylo dvakrát nevhodné.