Celé léto – respektive od výletu do Jičína – jsem se v přípravě soustředil na Birell Grand Prix, kde jsem si maloval prolomení osobáku na desítku, který se mi podařilo letos už jednou posunout. V přípravě jsem nebyl sám, Míša zase měla v plánu udělat si letos první čárku, aby si udělala oko u šéftrenéra, ale především, aby si po delší době zase osahala závodní mumraj a nakopla se k jistě skvělým podzimním výkonům.
Většina našich atletů má tento rok značný závodní apetýt a rajzuje po Evropě, kde zápolí na prestižních atletických podnicích. Nebo alespoň jako náš předseda systematicky drancují různé hnojáky po celém Středočeském kraji či třeba někde u Teplákovic. Naproti tomu jiní Svěráci jsou letos hodně pohodlní a za závodními zážitky jen málokdy cestují do dálek.
Začátkem září má v kalendáři spousty vytrvalců vždy rezervované místo pro dnes již kultovní babický trailový čtvrtmaraton. V příjemném prostředí lesů kousek za Prahou se dá ideálně testovat forma na blížící se Běchovice a zároveň si lze čuchnout k atmosféře nadcházející krosové sezony. Rovněž konkurence tu bývá nabitá, a tak se šestice závodníků ve fialovém sešla u hospody na návsi bez výrazných ambic.
Koncem jara jsme si Irenou stanovili smělý podzimní cíl: posunout alespoň trochu osobáky na půlmaraton. Pod dohledem Ježoura jsme poctivě skrz letní měsíce dřeli a v polovině září náš čekaly v Ústí nad Labem žně… Skoro.
Při běhání zpravidla platí, že vítězem je jednoduše ten, kdo byl dříve v cíli. Tato zásadní regule je nezpochybnitelná. I tak jednoduchou věc jako běh ale můžeme rozebrat do několika komponentů: běh do kopce, z kopce, v terénu, po rovině… Pro svěrácká umístění na Běhu Zlončickou roklí byl tentokrát klíčový náš um v seběhu.
Oblast Hostivařského lesoparku je oblíbenou destinací pro řadu závodů. Což je logické, protože Praha neoplývá tolika rozsáhlými zalesněnými lokalitami. Jedním ze zajímavých podniků hledající zde už 24 let útočiště je i Štafetový závod dvojic na 10 km.
Dačického 12 vyniká stabilně teplým letním počasím a hezkou atmosférou, a tak nechybí ve svěráckém závodním kalendáři. Letos se k tomu přidalo i obstojné kutnohorské pivo ze zdejšího znovuotevřeného pivovaru.
Do Veltrub se vracíme každým rokem velmi rádi. Zdejší meeting nabízí na výběr vytrvaleckou desetikilometrovou trať a také mílařskou čtyřku. Kromě závodního zápolení jsou pak na místě k dostání skákací hrady, klobásy a samozřejmě pivo. Tady podnik přesně podle našeho gusta.
Ten víkend jsem žádný závod v plánu neměl. Čekal mě přejezd do Liberce a následně týden na home office, kdy jsem se kromě práce staral o strejdu, psy a barák rodičů, zatímco sjížděli nějakou zběsilou polskou řeku. V tréninku jsem se zrovna nacházel těsně po plánované 14denní pauze, která oddělovala jedno tréninkové období na desítku od toho druhého, tedy žádné závodní hemžení. Rutinně jsem přesto někdy v půlce týdne prolistoval termínovku a začal větřit.
Poté, co jsem v loňském roce úspěšně absolvovala dvoje bahenní lázně, jednou Spartan Sprint v Praze a podruhé Beast v Liberci, jsem si letos začala brousit zuby na nejvyšší evropskou metu, a to Ultra Beast. Pro letošní rok se konal ve Valče, v Čobolákově, což ještě skýtalo jedno dobrodružství navíc, a to ochutnat noclehárnu na žilinské koleji v Dómu techniky.