Velká kunratická – všemi nenáviděná, ale prostě povinná. Na prestižní listopadový podnik se netěší asi skoro nikdo, ono jen málo psychopatů si libuje ve šplhání po čtyřech do kopců, proskakování potoků a smrticích sebězích. Ale i po loňském fiasku jsme se opět na jih Prahy vypravili.

Asi je to tak správně – poslední velký závod sezony každému běžci položí otázku: „Opravdu tě to baví?“ A i když dotyčný odpoví záporně, má přes zimu čas se oklepat a na jaře už zase objíždět podniky všeho druhu. Takový Svěrák měl letos sezonu velmi pestrou, v našem kalendáři nechyběly malé pouťáky ani velké městské běhy. Startovali jsme v Česku i zahraničí a nebáli jsme se prohnat obuv na silnici, v lesích ani na dráze. Sesbírali jsme úspěchy individuální i týmové a co si budeme povídat, občas jsme dostali od osudu i soupeřů také pěkně naloženo. Na hodnocení sezony ještě bude jistě mnoho prostoru například na naší výroční valné hromadě, každopádně o druhé listopadové neděli jsme udělali za uplynulým rokem pomyslnou tečku (budoucnost našeho oblíbeného Kamzíka je totiž zatím nejasná a silvestrovský běh Jardy Štercla je spíš taková člověčinka ospravedlňující následnou piatiku).

Neúprosný registrační systém a obsazení vícero tratí měly za následek rozdrobení startujícího svěráctva do tří vln. Markéta, Terka a Eliška letos zvolily dámskou distanci vynechávající obávaný „výběh“ na Hrádek. Se svou úlohou se vypořádaly jako první hned po ránu. Z doslechu se k nám dostalo něco o překotném příběhu Elišky, která měla trochu divočejší ráno. Údajně i ostudně postrádala dres, jelikož jsem však došel na start až později, nemohu tuto informaci potvrdit. Každopádně dámy zvládly svou úlohu se ctí, hlavně Markéta a Terka se umístily velmi solidně. Eliška aspoň bude pro příště vědět, že bez dresu to zkrátka nejde.

Nejpočetnější nával svěráků se vypravil na více než tři kilometry dlouhou trať krátce před půl 12. Scházeli jsme se poklidně, po loňské zkušenosti jsme ani nežonglovali žádnými ambicemi. Čekání jsme si zpestřili i prodejem Filipova startovacího čísla, úkolu se ujalo dobračisko Radek, takže jsme nikoho nenatáhli a na transakci si nevzali žádnou marži. V předzávodním prostoru jsme okouněli smíření s tím, že to nějak dopadne. Moc jsme nevěřili ani démonovi krátkých tratí Mirasovi, jeho ranní facebookový status na téma pražských barů nezdál se věštit velký výkon. Nakonec jsme to ale také skouleli vesměs pěkně, tradičně nejlépe (když tedy dokončí) to lupnul Sedlo, já překvapil sám sebe osobákem pod 15:30, Vít pak utáhl své kunratické maximum k 16 minutám. Ostudu neudělal Radek s časem 16:40 a skoro 18 minut se trestal za hříchy noci Miras. Mára celkem kvapně přenesl sobotní kachnu přes tři kopce a dal zapomenout na loňskou patálii. Všichni jsme se s přehledem vešli do první poloviny dvoutisícového startovního pole.

Nejstatečnější ženy se pustily do trati přes Hrádek až v samém závěru. Lucka i Irena připsaly k svým pěkným časům také příjemnou zkratku PB. Tou dobou už se ale většina výpravy (svlažená plzeňským pivem z místního Lokálu) rozprchla vstříc odpolednímu programu.

Odloučení našeho spolku ovšem netrvalo dlouho. Nijak jsme nemeškali a už okolo páté jsme se začali scházet v Café Sladkovský, tedy v podniku, kde byl slavný klub založen. Následoval tradiční rozbor závodu, každý si postěžoval, jak mu to nechutnalo a kde nemohl popadnout dech. Samozřejmě ale došlo i na další oblíbená témata jako například tropení si šprýmů z Mirase, respektive z nekonečného procesu rekonstrukce jeho bytu. Sezonu jsme tak zakončili v dobré náladě a už se těšíme na výzvy příštího roku.

Ondřej

Výsledky

Ženy (1900 m)

závodnice	čas	celkové pořadí	v kategorii
Markéta	10:19.00	81.	31.
Terka	10:41.4	95.	39.
Eliška	12:08.8	210.	64.

Ženy Hrádek (3100 m)

závodnice	čas	celkové pořadí	v kategorii
Lucka	18:54.6 PB	47.	47.
Irena	19:45.5 PB	67.	67.

Muži Hrádek (3100 m)

závodník	čas	celkové pořadí	v kategorii
Honza	14:27.8	84.	59.
Ondřej	15:29.3 PB	183.	123.
Vít	16:03.0 PB	282.	185.
Radek	16:40.0	427.	281.
Míra	17:48.7	730.	452.
Marek	18:41.9	963.	590.